Legenda Adamec: palačinky po večeři, lví skok po rozhodčím i rituál s mikinou

Bouřlivák, divočák, živel. Pověst, která pana Adamce předcházela, nelhala. Byl přesně takový. Jedinečný, ostrý, vznětlivý, ale i nesmírně citlivý a lidský. Měli jsme spolu jeden rituál: vždy po večeři na hotelu, den před venkovními zápasy, mi od něj přistály na stole palačinky. „Jsi chudý (slovensky hubený), musíš se pořádně najíst. Ať máš zítra sílu," culil se na mě.

Úsměvná byla i scéna z kabiny před tréninky. Byla to taková hra mezi mužstvem a panem Adamcem. Přistoupil na ni, aniž by nám to dal jakkoli najevo. Stoper Gustav Ondrejčík pravidelně na stůl u okna položil zmuchlanou teplákovou mikinu. Trenér přišel, úhledně ji složil a teprve pak nám prozradil náplň tréninku. Tak začínal každý den v Ďolíčku.

Pan Adamec měl přirozenou autoritu. Tu si nelze vynutit, musíte ji v sobě prostě mít. On měl respekt už jenom tím, co dokázal jako hráč. Vítr z něj měli i největší vejlupci z Bohemky. V kabině si nedovolili pípnout. A komu během tréninku uklouzlo slůvko odporu, mazal do sprch s pětistovkou pokuty navrch.

Vladislav Galgonek

První dny u Botiče byl ale jako mílius. Promlouval medovým hlasem, dívali jsme se na sebe se spoluhráči, jestli do Prahy nedorazil jeho klon. Vydrželo mu to tři týdny. Pak se děly věci. Jedinečné, jako on sám.

Pamatuji se, jak nemohl pochopit, že z deseti centrů ze strany nikdo z nás nedokázal vyprodukovat devět přesných. S nešťastnou grimasou ve tváři si vyžádal balon: raz, dva, tři... deset. Jeden centr za druhým z jeho levačky neomylně dolétly přesně na místo určení. „Dyť na tom nic není," zakroutil hlavou, utrousil nespisovné slovíčko a odkráčel.

Během zápasů jsme s panem Adamcem zažili neskutečné příběhy. Třeba ten ze semifinále Českého poháru se Spartou. V Ďolíčku zóna pro trenéry končila prakticky až u postranní čáry, pomezní rozhodčí v těsné blízkosti míjeli lavičku Bohemky. Při jednom z útoků Sparty byl pan Adamec přesvědčený o ofsajdu. Když zjistil, že pomezní nereaguje, vyběhl za ním, skočil po něm a ruku s praporkem mu vytáhl nahoru. Ďolíček řval smíchy, trenér putoval do první řady na tribunu.

Odtud nás vedl snad v polovině zápasů. Na tribuně u Botiče zažil pan Adamec historku, kterou se pochlubil asistentovi Zdeňkovi Hruškovi. Jeho prostřednictvím se s odstupem času dostala do kabiny. Tehdy trenér při utkání seděl vedle muže, který na fotbal zřejmě chodil jen občas. Pana Adamce nepoznal, věděl o něm jen tolik, že je bouřlivák. „Vy řvete jako ten Adamec," osopil se na něj v jednu chvíli onen muž. Kouč se na něj otočil a prohlásil: „Adamec je kokot!"

Nejvíc jsem pana Adamce spatřil rozčíleného po utkání v Banské Bystrici. Na horké půdě jsme vedli gólem Tibora Mičince, do konce zápasu sotva deset minut. Jenže pak přišly trestňák a „přísná" penalta. Prohra 1:2. Solidní zářez. Naštvaní jsme byli o to víc, neboť nás čekala šestihodinová cesta autobusem do Prahy.

Jiří Kruliš

Když jsem mířil chodbou do kabiny, všiml jsem si trenéra, jak podává ruku hlavnímu rozhodčímu. Bylo mi jasné, že mu nejde blahopřát k narozeninám. Přibrzdil jsem a naslouchal. Stálo to za to. „Pán rozhodca, veľmi ma teší, že som spoznal najväčšieho kokota vo svojom živote." Následovaly další peprné věty. A samou sebou o pár dnů později další disciplinární trest. To byl zkrátka celý on. Jakmile cítil sebemenší nespravedlnost, bylo zle. Pro mužstvo by se roztrhal. Ať ho to stálo cokoli. Pokuty, zákazy činnosti.

Za jeho éry jsme skončili v ještě ve federální lize osmí. Na Bohemku, která už tehdy neměla na rozhazování, vynikající umístění. Dal mi velkou šanci, postavil mě do útoku s personou Tiborem Mičincem. Nikdy mu za ni nepřestanu být vděčný. A nejen za tu příležitost. Byl to prostě borec. Pane Adamče, děkuju Vám za všechno...