Článek
Ověřil si však jen to, co Karel Brückner vždy hlásal. „Vždycky musíte mít vybrané hráče. Byl jeden trenér, který tři roky zkoušel. Já nikdy. Jen ve své hlavě a na tréninku, zápas se ale musí odehrát," tvrdil a dál tvrdí nedávný oslavenec, že jeho dělení hráčů na zlaté a ty ostatní zvané prašivky mělo, má a bude mít platnost.
I Šilhavý už to zjistil. A opakovaně. Ujistila ho o tom krajně nevyvedená kvalifikační partie na hřišti Kosova, domácí příprava se Severními Iry i teď naposledy duel proti Bulharům v Sofii. A nejde přitom jen o porážky ve zmiňovaných střetnutích, z nichž ta v Prištině přivodila až přespříliš postupových komplikací a prohra v Sofii zase zbytečnou kaňku na zdárné kvalifikaci, ale především o výkony jeho týmu. Rozkymácené, oscilující v sinusoidách nahoru dolů, jednou volající po superlativech, vzápětí si říkající o sžíravou kritiku. Samo sebou i trenérovu.
„Nejsme prostě tak silný tým s takovou kvalitou, abychom dobré výkony opakovali dlouhodobě. Nejsme jako Anglie, která s námi prohraje a v dalším zápase nenechá nikoho na pochybách, kdo je lepší," odvezl si Šilhavý ze Sofie důležité, a hlavně potřebné poučení.
Opakovaně si totiž potvrdil, že on prostě nemá k dispozici kádr poskládaný z hráčů zlaté generace, jakým disponoval Brückner, takže si nemůže dovolit podobné fanfarónské počiny jako on. Postavit jedenáctku z náhradníků a být přitom přesvědčen, že soupeře smete a pošle ho ze šampionátu domů, jako to provedl Brücknerův tým druhého sledu s Němci na mistrovství Evropy v Portugalsku před patnácti lety.
Realita současného českého fotbalu je mnohem prozaičtější, i když i Šilhavý si ji potřeboval v praxi ověřit. Nikoli snad jako jeho předchůdce u národního týmu Karel Jarolím střídající v sestavě hráče jako na běžícím pásu, aby po třech letech zjistil, že nikam nepokročil.
Vyzkoušenou a stvrzenou pravdu infikovanou Brücknerem Šilhavý naopak ctil, své zlaté nebo chcete-li vyvolené hráče si záhy našel, důvěru do nich vložil a kostru týmu stvořil. A až na jednu dvě výjimky stvořil nejspíš i celý tým.
Přesto si chtěl a celkem logicky i potřeboval ověřit, jak je na tom s ostatními. „Nedělil bych sestavu na silnou či slabou nebo na to, zda se právě hraje kvalifikace či příprava. Jako reprezentant jdete hrát a předvést své kvality, protože v každém zápase přece bojujete o nominaci," naznačil trenér, že i v posledním kvalifikačním duelu v Bulharsku si každý z hráčů psal svůj posudek.
Pro Šilhavého důležitý v tom, že se opakovaně utvrdil, že zatím skutečně musí spoléhat jen na své vyvolené. Na jejich mentalitu, vůli a ochotu zabrat. Hlavně s nožem na krku... Za nimi totiž zeje značná výkonnostní mezera, takže trenérovy možnosti, kam a po kom dál sáhnout, jsou krajně omezené. Natož aby byl na tom tak jako svého času Brückner, který byl nucen před každým zápasem zvažovat a přemítat, kterého ze svých dvanácti třinácti „zlatých" vynechat, protože hrát jich mohlo jen jedenáct.
I tahle konstanta stvrzená nedělním duelem je ale pro reprezentačního kouče cenným zjištěním. Pro potencionální adepty reprezentace ovšem také. Zvlášť když Šilhavý už v Sofii mluvil nahlas o tom, že nominace na závěrečný turnaj už mu v hlavě krystalizuje a nosí v ní hráče, kteří k ní mají hodně blízko.
Zatím ovšem z devadesáti procent, jak také připomněl.
| Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi, Železná Sparta, Od Bicana k Lafatovi. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. |
