Článek
Mrzí to hodně, že ani doma nepřišla vítězná úleva?
Samozřejmě. Takový turnaj s takovým publikem mě mrzí třikrát víc. Ale bohužel. Musím se snažit dál, zlomit to.
Italka Giorgiová vám v prvním kole dokonce nadělila na úvod kanára. Čím to bylo? Přílišnou motivací, kterou jste neukočírovala?
Neřekla bych, že jsem byla přemotivovaná. Ale prostě mi ze začátku nedala čuchnout, nedostala jsem se k ničemu. Přemýšlet, že loni jsem tu byla v semifinále a teď mám jen 1. kolo, je ale zbytečné, to by mě užíralo ještě víc. Pořád se musím snažit.
Jak se sérii porážek v prvních kolech snažíte hodit za hlavu?
Je to začarovaný kruh. Samozřejmě to v hlavě mám, ale nemyslím, že předvádím špatný tenis, hraju hrůzu. Vůbec. Akorát se všechno tak zvláštně sešlo. Mám málo zápasů, řeším situace blbě. Neprohrávám jako hráč, ale jako sráč. Až prohraju jako hráč, řeknu si, je to dobrý, nebudu se bát do toho zápasu zahrát něco s koulema. To jsou věty mého trenéra... Ve sportu jsou taková období. Věřím, že to ale bude v pohodě.
Jde to vůbec povznést se nad ty nevalné výsledky?
Nevím, jestli to přejde. Může se stát, že ne. Ale nehroutím se z proher. Prostě jsou. Pořád se snažím jít každý den na kurt, odehrát to tak, jak mám, poslouchat trenéra, dělat na kondici. Když dělám práci dobře, mám pocit, že jsem tomu aspoň dala všechno, ne něco šidila.
Jakou roli teď ve vašem snažení hraje oblíbený debl?
Pomáhá mi uvolnit se. Mám parťačku vedle sebe, dává mi pocit, že to není v uvozovkách zase tak důležité. Užívám si to víc než singl, hrozně moc chci výhru, jsem emotivní člověk. Někdy ale to chtění je ten problém.
