Článek
Ptát se, jak se na olympiádu těšíte, je ve vašem případě asi zbytečné…
Těším se strašně moc. Letím po osmi letech, ale přišlo mi to jako poprvé. Ani jsem nevěděla, co si sbalit. Řešila jsem, co všechno si můžu vzít, volala jsem (bývalé biatlonistce) Zdenče Vejnarové, která mi musela poradit… Tak jsem to naskládala a snad mám všechno.
Jaká byla reakce, když jste se dozvěděla o olympijské nominaci?
Byla jsem zrovna na závodech a moc jsem tomu nevěřila. Říkala jsem si, že začnu věřit, až budu v letadle do Koreje a až budu v olympijské vesnici, definitivně uvěřím. Docházelo mi to postupně, vždycky s nějakým zážitkem spojeným s olympiádou. Ať to bylo balení, zkoušení věcí, odbavování na letišti. Až jsem si říkala, jestli na místě nebudu brečet. (úsměv)
Byla olympiáda tou hlavní motivací, která vás hnala vpřed při vašem návratu?
Určitě. Já si hned v nemocnici říkala, že chci už na olympiádu do Soči, to jsem trochu bláznila… Pak jsem si řekla, že na příští olympiádu pojedu, vystavila si cíl a šla za ním.
Byl moment, kdy jste zapochybovala, že se to povede?
Vloni to bylo divoké, když jsem vypadla z reprezentace, protože jsem byla pomalá. Ale pořád mě to hnalo. Říkala jsem si, že ještě není nic hotové, musím se hecnout a ono to vyšlo.
Jaký pro vás byl návrat do Světového poháru téměř po pěti letech?
Těšila jsem, ale jak jsem tam přijela po takové době, byla jsem z toho trochu rozvrkočená. Nevěděla jsem, kam jít, co dělat, byla jsem trochu jak Alenka v říši divů…
Byla jste po vaší nominaci v kontaktu s Gabrielou Koukalovou?
Psaly jsme si, byla za mě strašně šťastná, přála mi to.
Je to jediná drobná kaňka na vašem olympijském návratu, že se nepotkáte se svou dlouholetou kamarádkou?
To je. Věřila jsem, že se tam objeví třeba v jiné roli, ale nedopadlo to. Ale doufám, že až se vrátím, tak se s ní konečně zase uvidím.
Věříte, že po všem, čím jste si prošla, už by vás neměla stresovat ani olympiáda?
Letím jako náhradnice, doufám, že holky budou zdravé, ale kdyby se něco zvrtlo, musím být připravená. Pak hlavně neplašit. Je pravda, že za sebou mám už dost startů a Zdenda (trenér Vítek) mi vždycky říká: „Kolik ti je? Už jsi dost stará na to, abys plašila.“
V Pchjongčchangu už jste závodila před devíti lety na mistrovství světa.
Mám v hlavě živý obraz, jak jsem se tam škrabala do kopce, tak se na ty tratě moc těším… (úsměv) Je to hodně do kopce, i Gabča říkala, že to jsou nejtěžší tratě, jaké kdy jela.
Platí, že olympijskou sezónou vaše kariéra skončí?
Ano. Všichni mi říkají „nikdy neříkej nikdy“. Tak jsem si říkala, že když vyhraju svěťák, mistrovství Evropy i olympiádu, budu pokračovat. A Evropa už je za mnou a první jsem nebyla. (úsměv)
Není to škoda, když jste se dokázala vrátit? V 29 letech byste ještě mohla závodit.
I trenéři to berou s rezervou, třeba se ve mně něco zlomí, ale teď nechci pokračovat. Mám v plánu něco jiného, než sport.
Co? Plánovala jste se věnovat masérství…
Kurz bych si určitě chtěla udělat, ale ještě je tam něco jiného, co si nechám pro sebe. Určitě nebudu sedět zavřená v kanceláři, budu všude možně lítat a sama si určovat svůj režim.
