Rubriky:

Rychlobruslení

Šampiónka Sáblíková: Zklamání bylo inspirací, pak se všechny mé sny uskutečnily

8. února 2018 12:52 - Praha

Naplnila všechny sny! Měrou vrchovatou! Psal se únor 2006, když jako náctiletá vyjukaná a nejistá dívka mířila na zimní olympijské hry do Turína. Za pár dnů bude rychlobruslařka Martina Sáblíková startovat pod pěti kruhy počtvrté. Do Pchjongčchangu míří sebevědomá žena, s respektem a pěti olympijskými medailemi: „Je zvláštní, že všechny sny a zážitky, v které jsem doufala, se uskutečnily."

Sport.cz

Vybavují se vám vzpomínky na olympijský debut v Turíně 2006?

Byla jsem strašně nervózní. Strašně... Navíc jsem nesla vlajku při zahájení. Poprvé jsem byla na olympiádě a hned tak obrovský zážitek. Brala jsem to jako poctu, byla hrdá a plná emocí. Mám přesně v paměti, jak jsme se seřadili, stáli před obrovským stadiónem. Najednou se prostor otevřel a já byla v kotli desítek tisíc lidí. Bylo to velkolepé. A já měla strach, že se mi vlajka zamotá nebo něco pokazím. Když jsme seděli na tribuně, pořád se mi to honilo hlavou.

Co představovaly dva starty v Turíně, kde vám bronz na pětikilometrové trati utekl o necelou vteřinu?

Když se ohlédnu, jsem za čtvrté místo vděčná. Vážně jsem přesvědčená, že bylo pro moji další kariéru hodně důležité. Jasně, v Turíně jsem bulila. Brečela jsem, že mi medaile tak těsně unikla. Za dvě sezóny předcházející tehdejší olympiádě jsem nikdy neměla tak pomalý start. Ale děsně jsem se bála, že zdechnu, dojdou mi síly a bude to ostuda. A pak mě hrozně moc bolelo, že nejsem na stupních. Ale další čtyři roky mě nezajímalo nic jiného, než medaile z olympiády. Zklamání bylo současně impulsem.

A pak přišly medailové žně ve Vancouveru 2010. Zlato z tříkilometrové trati, bronz z patnáctistovky a triumf na pětce.

Jednou z nejsilnějších vzpomínek je, jak jsem byla nervózní před prvním závodem na tři kilometry. Tehdy všichni říkali, že v Turíně jsem byla čtvrtá a jestli se nebojím dalšího závodu bez medaile. Já si variantu bez stupňů vítězů vůbec nepřipouštěla. A najednou jsem byla nervózní jako prase. Jela jsem jedenáctou jízdu ze čtrnácti. A pak jen čekala. Absolutní muka. Nejdřív přišla jistota, že budu mít minimálně bronz. Cítila jsem úlevu. Byl to zlom mojí kariéry. Když pak dojel i poslední pár a já byla zlatá, prvních deset minut jsem lítala po hale jako janek. Euforie, která každý triumf provází, je největší odměnou za dřinu v tréninku. A taky zážitky z toho plynoucí.

Jsou vždy jedinečné?

Rozhodně. Třeba po prvním zlatu ve Vancouveru mě vezl autem na vyhlášení týpek, který pracoval v kanadské armádě u letectva. Zajel mi pro zmrzlinu, pak odchytil policisty, aby nám dělali doprovod, protože nestíháme. A oni nám skutečně cestu na vyhlášení s majáky razili a já vše stihla.

Vaší parádní disciplínou je závod na pět kilometrů. Po triumfu ve Vancouveru jste brala zlato následně i v Soči. Jak je psychicky náročná obhajoba olympijského triumfu, která vás čeká i nyní v Pchjongčchangu?

V Soči šlo o neuvěřitelný stres. Měla jsem v Rusku rodinu, zařizovala jsem letenky, hotely. A chtěla jsem vyhrát, aby jejich zážitek byl dokonalý. Dorazila babička, děda, bratr, rodiče. Před startem jsem je hledala očima a notně se znervóznila. Když jsem stála na nejvyšším stupni, proti olympijskému ohni a všichni blízcí byli u pódia, šlo o nádherné emoce.

Stejně jako je unikátní vaše olympijská medailová sbírka, je výjimečná i spolupráce. s Petrem Novákem. Trénuje vás už téměř dvacet let. Nikdy vás nenapadlo po vzoru soupeřek udělat změnu?

Beru jako štěstí, že jsem Petra poznala. Když jsem byla malá, žádný jiný specialista na rychlobruslení v Česku nebyl. Jako dítě jsem možná o něčem snila, ale upřímně, do osmnácti jsem vůbec nemyslela, že se něco z mých přání naplní. Každopádně jsem Petrovi věřila. Jeho příprava mi přišla systematická. Když jsem pak získala první medaili, nebyl důvod něco měnit. Celý systém i tréninkový proces mi vyhovuje. A medaile taky pořád získávám. Všechny moje sny se naplnily. Navíc už nejsem ve věku, abych zkoušela jiné a nové věci.

Vážně jste za téměř dvacet let nebyla ve stavu, kdy jste měla trenéra plné zuby a chtěla změnu?

Z obou stran je to občas krušné. Já mu říkám, že mě štve, někdy i drsněji. Občas si určité věci dost hlasitě ujasňujeme. Oba máme své mouchy. Navíc jsme ve znamení blíženců, což zrovna není předpoklad k tak dlouhé spolupráci. Ale prostě jsme si sedli. Pochopitelně se pár věcí měnilo, určitým způsobem se náš vztah vyvíjel a nepřistupuje ke mně jako v patnácti.

Jaké jsou vaše vztahy se soupeřkami? Nezpůsobuje vaše dominance napětí?

Nemám s nikým nijak vyhrocený vztah. S některými zajdu na kafe či zmrzlinu, s dalšími prohodím pár slov jen na recepci, s jinými se pozdravím a hotovo. Někdo se kamarádí, jiný nikoliv, pak je i skupina soupeřek, které jsou hodně sebevědomé a moc s dalšími nekomunikuji, ale jmenovat nebudu.

Procestovala jste celý svět, zajistila se finančně, získala uznání. Čím si kromě výher v závodech děláte radost?

Zní to fádně, ale jsou to běžné věci. Když nemusím, tak si ráda poležím u televize. Udělám si popcorn v mikrovlnce a flákám se. Jsem vlastně docela lenoch. Ráda trávím čas s rodinou, což je pro mě vzácnost. Jsem nadšená, když společně vyrazíme do kina. A docela ráda jím.

Potrpíte si na vybrané restaurace a luxusní delikatesy?

Ale vůbec ne. Ráda zkouším nové restaurace. Vychutnám si třeba i jen dobré špagety. A mám ráda skvělé maso. Přeci jen, doma si steak nepřipravuji.

Nakupováním si radost neděláte?

Někde je to potřeba. S holkami z týmu mluvíme o doplnění hormonu štěstí. Jdeme do obchodního domu a prostě si musíme něco koupit. A je úplně jedno, jestli zaplatím dvacku za gumičky do vlasů nebo několik stovek za boty. Kolikrát k radosti stačí jen knížka. Navíc já vydržím tak maximálně hodinu a půl. Pak si dávám kávu. Strašně nerada chodím. Takže ani při doplňování hormonu štěstí nevydržím nekonečně dlouho.

Úspěchy vám přinesly i ekonomické zajištění. Udržujete si přehled o účtu?

Jasně. Nejsem marnivá, nepotřebuji si pravidelně pořizovat něco extra nákladného. Mám lidi, kteří mi radí s investicemi. Ale do větších akcí se stejně nepouštím. Nejsem taková, že bych měla potřebu ležet v burzovních papírech, řešit nemovitosti a za každou cenu se snažila majetek rozmnožovat. Nezajímám se o politiku, nemám přehled o dění na investičním trhu. Vystavuje mě to do stresu, který je pro závodění nežádoucí. Žiju si svůj život.

Pět medailových vystoupení na ZOH
Vancouver 3000 metrů zlato
„Novináři mě strašně znervózněli, děsně jsem se bála, že zůstanu bez medaile. Odvedla jsem maximum a čekala na výkony ostatních. Anschützová a Wüstová jely poslední jízdu skvěle, ale s přibývajícími metry děsně vadly a už v posledním kole jsem věděla, že budu mít zlato."
Vancouver 1500 metrů bronz
„Se svým rozběhem a výkony soupeřek v průběhu celé sezóně jsem si říkala, že nemohu mít šanci. Navíc byl těžký led. Tři kola jsem jela stejně, a pak to nahnala v posledním. Ta medaile patří trenéru Novákovi. Já nechtěla ani jet, nevěřila jsem ve stupně vítězů."
Vancouver 5000 metrů zlato
„Brala jsem závod jako odplatu za Turín. Ale Beckertová vybojovala fantastický čas. Já jela v poslední dvojici a nevěřila, že ji překonám. Nicméně jsem to dala skvěle technicky, poslední dvě kola mi bolestí hořely nohy. Ani jsem si nedokázala výhru užít. Při vyhlášení mi holka z organizačního výboru musela pomáhat do schodů."
Soči 3000 metrů stříbro
„Závod mám spojený s vítězstvím Wüstové. Při vyhlašování proti olympijskému ohni hrála nizozemská hymna a já si umínila, že udělám všechno, abych příště stála o stupínek výše."
Soči 5000 metrů zlato
„Jela jsem předposlední jízdu proti Wüstové a dlouho prohrávala. Tři kola před koncem jsem ji dojela a věděla, že ji před sebe nepustím. Trenér měl spočítané, že poslední dvojice neměla v sezóně časy, aby nás předjely. S rodinou na stadiónu byl triumf o nesmrtelným zážitkem."
Radek Malina, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Rychlobruslení

Podsekce:

     
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Medaile

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..