Článek
Byl jste před návratem na kurty nervózní?
Na jednu stranu míň než v minulosti, po těch strádáních a strastech vím, že zápas není to nejdůležitější. Na druhou stranu přišlo dost lidí, byli zvědaví, jak se vrátím, tak jsem se chtěl předvést. Nervy to byly, ale trochu jiné.
Po jak dlouhé době jste vlastně hrál soutěžní zápas?
Od doby, kdy mi diagnostikovali nádor, uplynulo asi 120 dní, ale já mezitím dva tři zápasy po první chemoterapii, kdy mi ještě nebylo tak zle, absolvoval. Ale utkání naplno jsem hrál po čtyřech měsících.
Už před Vánoci vás pozvali na exhibici do Štrasburku, jak jste si tam vedl?
Byl tam nejlepší hráč Nizozemska, Francie a Německa, já hrál semifinále s Holanďanem, který je patnáctý na světě a nikdy jsem ho neporazil ani jako zdravý. Teď jsem s ním odehrál vyrovnaný zápas. Na vítězství jsem si nedělal nároky, byla to napůl exhibice, diváci i my se bavili, to bylo hlavní.
Byli vaši soupeři překvapeni, že jste nedlouho po operaci dorazil?
My spolu byli v kontaktu, takže věděli, že přijedu, spíš byli překvapení, že jsem sehrál vyrovnaný zápas. Jak jsem měl radost, že jsem zpátky, tak mi vše padalo, kam mělo, i když fyzička samozřejmě dobrá nebyla.
Jak dlouho bude trvat, než ji doženete?
Původně jsem myslel, že to do únorového mistrovství republiky stihnu, ale teď to vidím ještě na měsíc. Přibude cestování na turnaje, které také stojí dost sil, teď vlastně jen trénuju a odpočívám.
Kdy jste začal s tréninkem naplno?
Trénuju čtrnáct dnů, ale úplně naplno to ještě není, to bych pak byl čtyři dny vyřízený. Snad se mi do domácího šampionátu povede jeden tréninkový cyklus absolvovaný naplno zařadit.
Je teď vaším největším problémem absence herní jistoty nebo nedostatek fyzičky?
Přemýšlel jsem o tom, ta jistota je mizerná, ale přitom toho mám nahráno dost a to se nezapomíná. Spíš si myslím, že to je tím, že jsem všude pozdě a tak míček hraju z jiných pozic, než když jsem byl zdravý. Takže chyby spíš pramení z toho, že nejsem dost rychlý.
Přesto, když jste se o vaší nemoci dozvěděl, věřil jste, že se na kurty vrátíte tak rychle?
První dny jsem tehdy vůbec nevěděl, co se bude dít. Pak jsem se dozvěděl, že doba léčby jsou ideálně tři čtyři měsíce, tak jsem plánoval, že prvního ledna bych mohl začít s tréninkem. Ale to byl spíš cíl, abych měl motivaci, doufal jsem, že nebudou žádné průšvihy. Ta pauza trvala tři a půl měsíce, zpětně mi přijde, že to uteklo rychle. Přitom já nikdy nestál déle než dva týdny…
Všechna lékařská vyšetření už jsou v pořádku?
Minulou středu, než jsem jel do Brna, tak jsem byl ještě u doktora. Všechno klape, krev byla v pořádku, na prohlídky budu docházet dál, ale ty intervaly se budou prodlužovat.
Teď už opět v hlavě nosíte sen v podobě medaile z Londýna?
Tohle jsem trochu přehodnotil, za začátku rekonvalescence jsem bral jako úspěch, když se dám dohromady do květnového začátku kvalifikace, teď už věřím, že ji zvládnu úspěšně. Ale samozřejmě ten sen úspěšného olympijského konce tam pořád je.
Zvažoval jste, že by vám v přípravě pomohl i kouč ze Skotska nebo Indonésie, došlo na to?
Zatím bohužel ne, ztroskotalo to na finanční stránce. Mrzí mě to, dost by mi to pomohlo.
Je reálné, že by se to ještě před kvalifikací povedlo?
Pracuju na tom, aby se sem jeden kouč z Indonésie dostal a pomohl mi dát mě do kupy.
Jak nákladné to je?
Musíte uhradit všechny náklady, letenky, bydlení, odměna je pak na domluvě. Samozřejmě kdyby to bylo pro víc lidí, je to jednodušší než pro jednoho. Ale ty ceny jsou srovnatelné s tenisovými trenéry, protože ten kouč musí být špičkový, aby to mělo cenu. A těch je pár desítek na světě.
