To Luis Aragonés nám ukázal cestu, připomínal španělský kouč zásluhy svého předchůdce

I španělský král Juan Carlos mu k triumfu gratuloval. „Mluvil jsem s ním a řekl mi, že jsme se postarali o skvělé chvíle pro všechen španělský lid," prozrazoval kouč staronových mistrů Evropy Vicente Del Bosque. Plaše, stydlivě, jako by omluvně... Tak, jak je jeho zvykem.

„Španělský fotbal zažívá velkou éru, ale to Luis Aragonés nám ukázal cestu. Já mám jen to štěstí, že mně bylo dopřáno pracovat se skvělou generací hráčů, která ví, kde jsou její kořeny. A je přitom jedno, zda hrají doma, nebo působí v zahraničních klubech, protože všichni do jednoho vyznávají náš španělský fotbal. To, co je pro něj typické," nemluvil snad ani chvíli o sobě.

To jen když mu znovu přehodili, že ani k finálové partii nenasadil klasického hrotového útočníka a raději volil šestičlennou středovou řadu, začal vysvětlovat, analyzovat a obhajovat svůj záměr.

„Ale vždyť přece neexistuje jen jeden způsob, jak hrát fotbal. Fotbal je o hledání cest, jak dávat góly a vítězit. Luis Aragonés s ním začal, já v něm pokračuji.  Vždy se prostě snažím vybrat hráče, kteří do našeho stylu nejlépe zapadnou a nejvíce mu vyhovují," obhajoval cestu, po níž už čtyři roky kráčí a která přináší fotbalovému Španělsku úspěchy.

A to navzdory tomu, že mu spousta kritiků až do finálové partie s italskou squadrou předhazovala, že na této cestě vlastně popřel filosofii, s níž jeho předchůdce Aragonés  k národnímu týmu přišel.

"Zůstali u své herní filosofie, ale zradili ji. Původně chtěli držet míč, aby útočili a vyhrávali, teď ho drží hlavně proto, aby neprohráli," vyčítal Španělům francouzský kouč ve službách londýnského Arsenalu Arséne Wenger.  V prodloužení semifinálové partie s Portugalci a hlavně pak ve finále s Itálií však Del Bosqueho družina dokázala, jak šeredně se mýlil.

Kouč španělské reprezentace přesto pocity satisfakce na odiv nevystavoval, ba naopak - italskému týmu složil okamžitě poklonu.

„Každý někdy prohraje. Itálie odehrála velký turnaj a byla pro nás těžkým soupeřem. Dali jsme ale rychlý gól, převzali kontrolu nad utkáním, byli jsme patřičně agresivní a drželi míč. Byl to téměř dokonalý výkon, ale musím uznat, že soupeř neměl ve finále štěstí. Po zranění Motty a jeho nuceném odstoupení pro něho finále skončilo," oceňoval Vincente Del Bosque vzdor Italů.

„My sice sehráli mimořádný zápas, ale všechno nám šlo naproti. Italové si užili o den odpočinku méně než my, v posledních osmadvaceti minutách měli na hřišti o jednoho hráče méně. Prostě jim nepřálo štěstí," dodával, i když i on se v nedělní kyjevské noci snad vůbec poprvé během turnaje spokojeně usmíval, i když už myslel na nové výzvy, jež ho u španělské reprezentace čekají.

„Nesmíme začít lenošit jen proto, že jsme dosáhli takového úspěchu. Čeká nás nová kvalifikace, stejně jako Konfederační pohár, kde chceme Evropu dobře zastupovat. A také mistrovství světa za dva roky v Brazílii. Ale nemám strach, že by tato generace začala někdy lenošit," byl si jedenašedesátiletý Del Bosque jistý, že fotbalovou historii může ještě přepsat.