KOMENTÁŘ: Nároďák nesmí být líným pošťákem, co jen hází vzkaz, že adresát byl nezastižen

Curych (Od našeho zpravodaje) - Prý se vždy v květnu na dva až tři týdny vyrojí v Česku deset milionů hokejových trenérů, kteří moc dobře vědí, co a jak, a být oni na střídačce, tak to snad takto dopadlo jinak. Je to samozřejmě velká nadsázka, protože značné části krajanů je obecně profesionální sport putna, neboť přece chleba levnější nebude, nicméně zároveň každoroční „hospodské tlachání“ symbolizuje, co hokej pro zemi znamená. A že sice příznivci v šupleti neschovávají skutečnou trenérskou licenci, ovšem hokejovou erudici i oko mají.

Rozumí mu, chápou konsekvence i skutečnost, že v olympijské sezoně se nikdy ze zámoří moc plejeři na šampionát nehrnuli a že v určitých cyklech musí dojít ke generační obměně. Dokáží kritizovat, ale taky velkoryse leccos odpustit, uznat sílu soupeře či mu klidně přímo v hale zatleskat, jako když Crosby se Celebrinim dotáhnou parádní akci ke gólové tečce. Jenže ona benevolence i pochopení mají své limity, a tak když vidí bezkrevný, odevzdaný výkon, jako tým předvedl proti Norsku či v klíčovém čtvrtfinále s Finskem, smířit se nemohou. Protože prohrát se může, ale musí být patrná chuť.

A ta ve čtvrtek ani zdaleka viditelná nebyla, byť mnozí hráči mluvili jinak.

Bylo smutné až děsivé sledovat tu odevzdanost, rezignaci. Jako by čtvrtfinále bylo splněnou povinností, zvlášť když kouč Rulík po něm šokoval žurnalisty - a nejspíš i veřejnost -, když upřímně řekl, že měl před turnajem strach, aby do něj tým vůbec postoupil. A pak se shodl s kapitánem Romanem Červenkou, že „výsledek odráží realitu“. „Nemáme tým na to, abychom každý rok vyhrávali mistrovství,“ prohlásil Červenka.

Ano, zlatá generace z přelomu tisíciletí je už dnes trochu zašedlým filmem pro pamětníky, proto si lze při hodnocení Rulíkovy éry položit až existenciální otázku, jestli byste šťastný, nádherný a nezapomenutelný titul z Prahy tak trochu jako Faust „vykoupili“ třemi následnými vyřazeními ve čtvrtfinále? Ano, či ne? Já ano! Sám Rulík odpověděl na dotaz, zda by něco poradil svým nástupcům, takto: „Ve třech čtvrtfinále jsme neuspěli, takže si vůbec neodvažuji někomu radit.“

Za mě je velká škoda, že se na pražskou euforii nepodařilo navázat. Následovaly turnaje, které končily pachutí či olympiádou, kde rozčarování překryla báječná (byť prohraná) rozlučka s Kanadou. Rulík mnohdy na veřejnost působil arogantně, bez chuti víc vysvětlovat, což se při vědomí toho, že Češi skutečně mají hokej ve svém DNA, jeví jako velká škoda. „Mediálně jsem furt propadal, snažil jsem se zlepšovat, ale nebylo to asi vidět,“ uznal sám.

Asi nebude náhoda, že tři po sobě jdoucí vyřazení ve čtvrtfinále spojuje jedna věc – tým si pro klíčový zápas mohl zajistit „snazšího“ soka, ovšem v duelu, kde ho mohl získat, selhal. Teď v pondělí proti Norsku, po němž mi jeden hokejový činovník upřímně řekl: „Styděl jsem se.“

Možná je v tom symbolika, protože celek na letošním šampionátu střídal výkony jak na horské dráze. Zvládl odehrát dobré pasáže proti Kanadě, Švédsku i Slovensku, pak ale působil trapně s Norskem, Itálií, Slovinskem a žel bohu i na závěr s Finskem. A především k zaražení bylo, že projev týmu byl daleko tomu aktivnímu, celoplošnému, které mu Rulík ordinoval na začátku působení.

„Mistrovství na velkých hřištích nám úplně nesedí. Víc nám vyhovuje vyloženě kanadské, či spíš O2 Arena. Na tomto letišti, tím, že kluci na něm nehrají, je pro nás strašně těžké uspět. Chceme hrát aktivní hokej. Vyžaduje to, abychom z plejády hráčů vybrali bruslaře, ale základna není široká,“ říkal kouč ve Švýcarsku.

Ano, taky bych hlasoval pro sjednocení hokejových kluzišť, ovšem u této obhajoby hapruje, že mátožně působil tým i v Miláně. A že zámořské celky dokáží na „letištích“ uspět, což ukázali loni Američané a teď je následují Kanaďané. Tým ani v nejmenším nehrál kompaktně, zbytečně ztrácel puky, spíš sázel na náhodu než na promyšlený útok.

Spíš se tím dostáváme k jádru, tedy samotné nominaci. Zajímavě působí, že nejlepšími českými hráči turnaje byli zvoleni „tři veteráni“ Červenka, Sedlák, Hronek, což spíš působilo jako Cena za zásluhy. Ano, je nesporné, že zmíněné trio český tým nutně potřeboval, je však škoda, že se mezi oceněnými neobjevil alespoň jeden z dvojice Alscher + Chmelař. Jestli totiž šampionát přinesl nějaký záchvěv „pozitivní deviace“, pak to byl objev těchto dvou mladíků, kteří mohou být budoucí tváří nároďáku. Zpočátku obstál i Melovský, fajn bylo nasazení Galvase, je však otázkou, jestli okysličení nemělo být ještě výraznější.

„Tak to si nechám pro sebe. Myslím, že jsem nominaci z 90 procent trefil, 10 procent tam lavíruje. Od těch 10 procent jsem očekával trochu něco jiného, ale to je hokejový život,“ řekl Rulík. A na doplňující dotaz, zda těmi 10 procenty myslí spíš zkušenější borce, odvětil: „Mám odpověď, která zůstane ve mně, kterou nebudu rozvíjet. Mám k těm klukům úctu. I ti, kterým se nedařilo, tak určitě nepřijeli s tím, že tady nenechají všechno. Ale prostě se nepotkali s formou.“

My je pojmenovat můžeme - Blümel či Tomášek. Tomu druhému naložil jeden bývalý člen realizačního týmu při naší soukromé konverzaci tak, že jsem valil oči.

I Hronek, kterému dal Rulíkův štáb enormní porci 24 minut za zápas (je nejvytěžovanějším hráčem MS), až příliš často chyboval a snad symbolická byla jeho ztráta a reakce v závěru duelu s Finskem, kdy se rozjel do plných, a když z brejku padl gól, tak „seřval“ sudí.

Jeho vysoké nasazování kouči logicky vysvětlovali zkušenostmi, které mohl předávat mladším parťákům, dá se ale vnímat i jako nutnost, když byl jediným pravákem mezi beky. Přitom Rulík na předchozích turnajích zrovna v defenzívě lpěl na vyvážených počtech leváků a praváků, aby teď vše „popřel“ a nechal už podruhé za sebou doma třeba Zábranského, jenž by se mu šikl také do přesilovky. Nebyl by platnější než Ščotka, Hájek?

A mělo smysl brát útočníky Mandáta, Kovařčíka a opomenout Sikoru? „Na to bych měl odpověď, ale nechci se do toho zamotávat. Má to širší souvislosti,“ reagoval tajemně Rulík.

Ne, nikde není dáno, že jména, která jsem nadhodil, by změnila projev i výsledky ve Švýcarsku. Nejsou to hráči typu Pastrňáka, Nečase, kteří jsou gamechangery nejen na ledě. Jestli totiž něco na neúspěšných turnajích bylo oproti zlaté Praze zásadně jinak, tak že tým se v průběhu nelepšil, nedostával nové impulzy, chuť. Ano, na olympiádě sice přišlo čtvrtfinálové „zmrtvýchvstání“, ale už tuze pozdě, loni v Dánsku (a Švédsku) i letos ve Švýcarsku se utápěl v šedi.

Rulík má ale ve své obhajobě, byť on sám by to jistě nazval spíše vysvětlením, pravdu v tom, že odrazem českého hokeje je jeho postavení v NHL. Kolik tu máme beků? Hráčů v prvních formacích? Kolik branců si zámořská liga vezme v draftu? Jaký jim dá prostor? A v tom to drhne. „Když budeme mít v prvním kole draftovaných pět hráčů po dobu deseti let, tak se o ně kluby postarají. Manažeři nechtějí ukázat, že jsou hloupí a vzali špatné hráče v prvním kole. Dají jim prostor. Jenže my ty hráče nemáme, což se musí časem ukázat.“

Zkreslené jsou pravidelné zprávy, jak který tým podepsal toho a toho, protože to nic zásadního neznamená. Kluby frajera s dvoucestnou smlouvou šoupnou na farmu, kde může trčet rok, dva, tři. Zároveň by ale bylo zcestné mínit, že jsou v Americe „blbci“, kteří nadějného Čecha jen zbytečně dusí. Kdepak - pokud hráč zůstává u jedné, dvou organizací na farmě tři, čtyři roky, tak to asi má nějaký relevantní důvod, protože těžko byste před zbytkem NHL schovávali svůj poklad…

Rulík je ale optimistický, že se český hokej zvedá, což je vidět na nedávných úspěších dvacítky a osmnáctky. „Překlene se nějaké období a zase to bude dobré, národní týmy budou silné a budou vozit medaile do České republiky, která si to přeje,“ míní.

Ne, reprezentace se dozajista ani pod novými kouči nepromění v bezchybnou kurýrní službu, která placku doručí z každého šampionátu, spíš asi bude nadále připomínat Českou poštu, kde to se zásilkami občas zahapruje. Jenže i u pošťáků jste rádi, když s vámi hrají fér, než když jen ve schránce najdete lísteček, že adresát nebyl k zastižení, přitom jste celý den trčeli doma. Fér musí hrát národní tým i s fanoušky, kteří občas sice „brblají“, ale rozumí mu a jsou jeho energií. Právě odevzdaný, rezignovaný výkon ve čtvrtfinále je (asi nejen) pro mě tím nejsmutnějším obrázkem letošního mistrovství.

„Šampionát končí hořce, ale takový je sport. Většinou prohráváte, abyste mohl někdy vyhrát. Prohry vás učí, formují, pokud si z nich vezmete to správné,“ řekl kapitán Červenka.

Podtrhuji.

Ze Švýcarska přivezl nároďák toho poučení věru dost.