Článek
Jak se vám zamlouvá mistrovství světa v Lotyšsku?Jsem příjemně překvapen. Nepřipadám si vůbec jako v bývalém Sovětském svazu, spíš jako někde ve Finsku. Potkávám tu vynikající lidi, kteří rozumí hokeji a vědí, co obnáší.
A co výkony českého týmu?Cítím z kluků chuť udělat velký výsledek, porvat se o to. Mám moc dobrý pocit i z toho, jak se hráči chovají mimo led. Je to bezvadná parta. Mladí kluci si to užívají a já jim věřím. Hlavně se pořád zlepšují a reagují na to, co jim říkáme.
Vy jste známý nervák, musíte na lavičce hodně krotit emoce?Když je člověk asistentem nároďáku, tak existuje nějaký kodex chování, kontroluju se.
Přesto, lákalo by vás ještě vrátit se na led?To už ne, hokej je někde jinde, ale občas bych měl chuť zažít to hráčské nabuzení před začátkem utkání i tu nervozitu, která z člověka spadne po prvním střídání. Dokážu se vcítit do pocitů po konci zápasu, kdy si člověk dá na bolavou ruku pytlík s ledem a ví, že odvedl dobrou práci. Třeba s Finy měl zápas úchvatné tempo, to prostě člověk touží být u toho, když kluci makají na doraz.
Vzpomínáte ještě na svůj poslední start v reprezentaci?Mistrovství světa v Itálii 1994. Když jsem mohl přijet, tak jsem měl vždycky o šampionát zájem. To byly chvíle, kdy jsem mohl národu něco vrátit.
Dá se porovnat tehdejší parta s tou na letošním mistrovství?Tehdy jsme vypadli ve Stanley cupu s Calgary v sedmém zápase, takže jsem přijel až během turnaje a snažil se do té party zaplout. Vzpomínám, že později dorazili také Jarda Jágr a Martin Straka, ale už si to moc nevybavuji. V pětaosmdesátém, kdy jsme v Praze udělali titul, to bylo úplně jiné, jen jsem si to jako mladej tehdy nedokázal tak vychutnat.
Kariéru vám zkrátila nejrůznější zranění, mrzí vás to pořád?Teď už ne. Možná bych ještě rok hrál, ale já jsem chtěl být hlavně s rodinou.
S hráči se během tréninků při různých cvičeních sázíte, snažíte se je nabudit. Jak to berou?Asistent je vždycky určitá spojka mezi koučem a hráči. Je tam určitý odstup, ale klukům podávám ruku a oni vidí, že to je na férovku. Chci tam mít pozitivní náladu, hráče pozvednout, i když třeba jejich forma není ideální. V pohodě musí být i ti, kteří se na led moc nedostanou.
Vzal jste na sebe i komunikaci s posilami z NHL. Neštve vás tolik omluvenek?Víte, já ty kluky úplně chápu. Ti, co se omluvili, mají z 99 procent nějaká zranění. My si moc nedovedeme představit, jak těžká ta sezóna po výluce byla. Nová pravidla, bylo to náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Já v těch situacích byl a nejsou to jednoduchá rozhodnutí. O to víc je potřeba poděkovat hráčům, co přijeli. Vzali to za správný konec.
V Rize vypadá projev mužstva slušně, ale co jste si říkal při těch porážkách a rozpačité hře před mistrovstvím? Nenadával jste si, že jste do toho vůbec šel?Musím přiznat, že na turnaji ve Stockholmu po první třetině s Ruskem, kdy jsme prohrávali 0:4, tak mi bylo hodně ouzko. Říkal jsem si: Sakra, jak z toho ven? Ale na sportu je hezké, že většinou nikdo neví, jak se to vyvine. Důležité je být připravený. Udělat pro to sto procent a pak se můžete klidně podívat do zrcadla.
Mluvil jste o mladých, teď je jejich pozice v mužstvu odlišná než za časů vaší hráčské éry...Když jsme byli mladí my, tak jsme po zápasech starším hráčům balili věci, nosili puky. To byl proces hokejového dospívání, který se teď už moc nepraktikuje. Možná je to i chyba.
Váš tchán Jaroslav Holík, mistr světa z roku 1972, je také hodně emotivní typ člověka. Nevyčítal vám někdy, že jste mu odvedl dceru Andreu, která měla skvěle nastartovanou tenisovou kariéru?To je spíš otázka na dědu. Ze začátku ho to asi mrzelo, ale když viděl, že je Ája šťastná a naše rodina funguje, tak to je pro něj to nejlepší.
Existuje téma, nad kterým se s tchánem spolehlivě pohádáte?Srovnání kanadského a evropského hokeje. To je záruka svárů u nás v rodině. My to vlastně vyhledáváme, protože jsme stejná krevní skupina. Já pořád říkám, že mám obrovskou výhodu, když mám někoho, jako je on, k dispozici 24 hodin denně.
Hledali jste si k sobě dlouho cestu?Od prvního dne, co jsem narukoval na vojnu, jsme si padli do oka. Já byl typ hráče, co si užíval života, ale když přišel trénink, tak jsem pracoval na sto procent. Byl na mě spoleh. Hrbol byl jen ve chvíli, kdy se dozvěděl, že se stýkáme s Ájou. Pak ale pochopil, že to je pro dobro věci.
Voláte z Rigy tchánovi často?Každý den i několikrát. Je na chalupě, ale sleduje to. Říkal jsem mu, že čekám na jeho kritiku. Beru ji od něj, je většinou spravedlivá. Můj táta mě motivoval tím, že nechválil, v tom je tchán stejný.
Jak se tváří rodina, když se vy dva dostanete do křížku?Babička už toho asi má dost, někdy se to hrotí do vášnivé debaty. Až někdo musí přijít a říct, ať už toho necháme. Když se nedávno vrátil z Ameriky, kde viděl šest zápasů Atlanty, tak začal vykládat, že mají dvě lajny excelentních hokejistů a ostatní nemůžou hrát ani v Brodě. To se vždycky spolehlivě chytneme.
Ale na situaci v hokejové Jihlavě máte asi stejný názor...K tomu je povolanější děda, ale když se pro mě řekne Dukla, tak automaticky naskočí Holík. Měla by tam být větší úcta ke starším, lidi by je měli ctít, protože hokej a Vysočina, to patří k sobě. Dukla dostala šanci při návratu do extraligy, ale nějak jsme to prospali...
