Článek
Barbora Špotáková o oslavách
Hned prvním hodem jste oštěp poslala do vzdálenosti 66,90 metru. Přestože jste následně výkon ještě zlepšila a bez čtyřiceti pěti centimetrů hodila sedmdesát metrů, už úvodní výkon by stačil na zlato. Byla středeční soutěž tak snadná?
Poslední krůček, který byl potřeba, abych byla dvojnásobná olympijská vítězka, což zní mimochodem hrozně, byl jednoduchý (směje se). Nejtěžší byl půlrok, kdy se olympiáda blížila, a já čelila obrovskému tlaku. Říkala jsem si, jestli to mám zapotřebí. Měla jsem pár krizí, kdy jsem si říkala, že na jednoho člověka je tlaku až příliš a není přece možné, aby jeden člověk byl tak hrozně moc sledovaný. Už nic podobného nechci zažít.
A samotný olympijský závod v Londýně?
Je odrazem toho, že trénuji druhý rok s Honzou Železným a jsem úplně zdravá. Splnila jsem celý tréninkový plán, ještě jsem si přidávala a mám zkušenosti, které jsem v londýnském finále zúročila. Konečná fáze pak vypadá jednoduše.
Byla jste vy sama hodně nervózní ze závodu, v němž jste obhajovala zlatou olympijskou medaili?
V úterý hrozně. Po kvalifikaci jsem pořád házela. Ale celou středu jsem byla divně klidná. Po snídani jsem si hodinku a půl zdřímla, jako kdyby mě nic nečekalo.
Říkala jste si už po prvním hodu středečního závodu, že máte vystaráno a zlatá medaile je vaše?
Pořád jsem se napomínala: Neřeš to! Chtěj hodit sedmdesát metrů a máš klid. Říkala jsem si: Neraduj se, na radování bude dost času. Celkově se házelo málo. I já jsem házela špatně. V kvalifikaci jsem házela lehce, ale v závodě to páčila hrozným způsobem. Jen jednou jsem hod pěkně trefila a jsem za něj moc ráda. Paráda! Paráda!
Nemrzelo vás, že v závěru soutěže už diváci na stadiónu nevydrželi a opouštěli svá místa?
Vůbec ne. Největší odměnou je mávání diváků v okamžiku, kdy se stadión vyprázdní a zůstane tam padesát nebo sto českých vlajek, což nemá chybu. Sice časový pořad nebyl pro ženský oštěp sestavený ideálně, ale když zavíráte stadión a tribuny řvou jenom česky, tak to nemá chybu. Nevím, jestli to někdo z ostatních sportovců zažije. Respektive vím zcela přesně, že nikdo.
Jak chutná olympijské zlato z Londýna v porovnání s triumfem, jehož jste dosáhla na hrách před čtyřmi lety v Pekingu?
Peking byl úžasný zážitek pro mě i pro diváky. Tam byla atmosféra, kdy máte soupeřku, která je nepříjemná. Tváří se zle! Abakumovová se objevila a nikdo ji neznal. Závod měl náboj. V Londýně žádný nebyl. Já jsem pomalu soupeřky hecovala. Fakt! Aby se závod rozjel. Bylo to divné, už když jsme šly na plochu. Když vyhrajete olympiádu poprvé, cítíte euforii. Ale podruhé je to daleko více vypracované. Musela jsem udělat hodně. Stálo mě to více nervů. Poprvé to jde tak nějak samo, ale obhajoba je těžší. Může o tom vyprávět řada lidí.
