Hlavní obsah

V srdci jsem pořád Češkou, říká medailová naděje Kateřina Nash

Jan KrůtaPrávo

Na lyžích se nikdy velké medaile nedočkala, ale teď na ni má políčeno na horském kole. Kateřina Nash je jednou ze spolufavoritek olympijského cross country, které se jede na okruhu v Hadleigh Farm v sobotu. Drobná dívka z Prachatic, která žije přes dvanáct let v USA. Česko má však stále v srdci a nedá na něj dopustit.

Foto: Michal Červený/mtbs.cz

Kateřina Nash projíždí cílem SP v Novém Městě na Moravě, kde skončila třetí.

Článek
Fotogalerie

Čím vás Amerika uchvátila?

Získala si mě postupně. V lednu 2000 jsem tam šla studovat. Neměla jsem dlouhodobé plány. Ale začala jsem žít s Marcusem, do toho jsem dělala školu a lyžovala. V půlce studia jsem začala profesionálně jezdit na kole a zvykla jsem si na život tam. Prostě jsem si začala postupně tvořit takový ten dospělácký domov daleko od českého domova. A v Truckee je ten domov nádherný. Žijeme v horách, ke kterým jsem měla vždycky blízko. Jsem přece jen pořád holka ze Šumavy.

Jak se žije v Truckee?

Krásně. Je top město se 16 tisíci obyvateli. Lyžařské středisko. Máme tam hory, ale i sluníčko. Lidi jsou tu hodně sportovně založeni. Nežijou jen prací jako ve velkých městech, ale prostě si život užívají. Váží si toho, že mohou trávit čas i venku na čerstvém vzduchu. Hodně frčí skialpinistické výšlapy, skoro všichni jezdí na kole.

Vy jste taky propadla skialpinismu?

Strašně. Bavíc nás to víc než běžky. Asi je to tím, že jsme s manželem oba závodně lyžovali a tohle je něco jiného. Navíc máme dva psy, maďarské ohaře, a všude chodí s námi. Už jsme vylezli na pořádné kopce a pejsci se od nás nehnou. I když v metru prašanu kolikrát ani nejsou vidět. Jsou to naše bezva holky. Já na zvířata nikdy moc nebyla, ale teď si je užívám.

Když jste na závodech v Evropě a říkáte, že se vracíte domů. Který domov máte na mysli?

Ráda se vracím do Čech, ale pocitově jsem už doma spíš v Americe. Tam mám momentálně hlavní domov. Ta maminkovská péče občas chybí, ale ve 34 se o sebe musíme postarat sami...

A jak to je ve vašem srdci?

Tam budu vždycky Češkou. Nic na tom nezmění ani to, kdybych žila dalších dvacet let v Kalifornii. Reprezentovala jsem Česko jako sportovkyně a nikdy jsem nepřemýšlela, že bych na tom něco měnila. Prostě jsem Češka žijící v USA.

Máte nárok na americké občanství?

Asi jo, ale nějak nemám potřebu to řešit. Žiju v Americe na zelenou kartu a ta mi dovoluje všechno. Nemůžu jen k volbám, ale kvůli tomuhle to rozhodně měnit nebudu. Můj manžel se navíc narodil v Anglii, má evropský pas a není pro nás problém být kdekoliv na světě.

Váš manžel je pilot, vy závodíte na kole. Jste spolu často doma?

Někdy je to lepší, někdy horší. On létá ze San Francisca do Hongkongu třikrát za měsíc. Pracovní turnus mu začíná v pondělí a ve čtvrtek je zpátky. Pak je týden doma. Takže se doma občas střídáme, ale jsme si aspoň vzácnější.

Je reálné, že byste šli jednou bydlet do Česka?

Záleželo by na pracovních možnostech. Marcusova letecká společnost má nějaký základny v Německu. Mohl by se asi přesunout jinam, ale pak už by se nedostal do toho San Franciska, které je hrozně žádané. Momentálně žádné plány na stěhování nemáme.

A plány na rodinu?

To je taky pořád otevřené... Mateřský pudy se mnou zatím moc necukají, ale ve 34 letech nad tím musím začít přemýšlet.

Budete příští rok pokračovat dál v kariéře?

Zatím jsem se soustředila jen na tuhle sezónu. Smlouvu mám do konce roku a koncem léta se budeme s týmem bavit, co dál. Zamyslím se a uvidím... Ale v lednu se jede poprvé mistrovství světa v cyklokrosu v Americe, u toho bych chybět nechtěla. Kolo mě pořád baví.

Láká vás hodně medaile z olympiády?

Smyslem sportu jsou vítězství. Projet první cílem a dokázat nejen těm ostatním, ale i sobě, že jsem nejlepší, to je motivace. My sportovci jsme na sebe docela tvrdý a chceme vždycky víc, než je někdy možný. Ale jestli bude nebo nebude medaile, můj život se tím nějak zásadně nezmění.

A změnil se vám hodně v roce 1999, kdy po tragické nehodě na sněžném skútru zemřela vaše sestra Lucie?

Úplně. Byl to zásah do života, se kterým jsem se dodnes nesmířila. Člověk nesmí myslet jen na tu tragédii, ale vzpomínám hlavně na to dobré, co jsme spolu za krátkou dobu prožily.

Měly jste k sobě hodně blízko?

Byla jen o rok starší. Všechno jsme dělaly spolu, byly jsme nerozlučná dvojice. Vím, že život musí jít dál, ale není moc dní v roce, kdybych si na sestru nevzpomněla. Když přijedu domů do Prachatic, vždycky se za ní na hřbitově stavím. Ale mám pocit, že je se mnou pořád.

Byla by na vás dnes pyšná?

Myslím, že jo. Ona mi pomohla ke spoustě věcí, abych si za nimi ve svém životě šla. A když se stala ta tragédie, já si uvědomila, že jsou v životě i jiné hodnoty. My si často děláme hlavu z hovadin, ale když si projdete tím, co zažila naše rodina, úplně přehodnotíte priority.

KATEŘINA NASH
Narozena: 9. prosince 1977
Největší úspěchy: bronzová medaile z MS v cyklokrosu 2011, na horských kolech stála pětkrát na stupních vítězů ve Světovém poháru.
Tým: Luna Chix (USA)
Většinu aktivní kariéry spojila s běžkami, jako lyžařka startovala na dvou olympiádách a dlouho byla českou dvojkou za Kateřinou Neumannovou. Největších úspěchů však dosahuje až nyní na kole. Od roku 2000 žije v USA, kde se provdala za bývalého amerického reprezentanta v běhu na lyžích Marcuse Nashe. Bydlí v Truckee v Kalifornii.
Olympiády Kateřiny Nash
Ve 34 letech je Kateřina Nash už na své čtvrté olympiádě. Budou to její druhé cyklistické Hry, dvě olympiády absolvovala v bílé stopě. Od její olympijské premiéry uplynulo už dlouhých 16 let. A jak na své olympiády vzpomíná?
Atlanta 1996: První olympiáda byla trochu zvláštní, protože jsem jako osmnáctiletá lyžařka jela na olympiádu závodit na horském kole. Startovala jsem tam s Katkou Neumannovou. Byl to veliký zážitek. Já holka ze Šumavy najednou ve městě, kde je šestiproudová dálnice, obrovský domy, obrovský auta, obrovský lidi... Byla jsem i na zahájení, tu olympiádu jsem opravdu zažila. Skončila jsem devatenáctá a je to můj nejlepší individuální výsledek.
Nagano 1998: Zážitek na celý život. Hlavně kvůli hokeji. Dostala jsem se na čtyři zápasy včetně finále s Rusákama. Nikdy před tím jsem na hokeji nebyla. Taky jsme se tam poznali s manželem. A po roce jsme spolu začali chodit.
Salt Lake City 2002: Tenkrát jsem si říkala, že je to na sto procent moje poslední olympiáda... Už jsem žila v Americe a lyžovala jsem jen na univerzitě. Odjela jsem snad jen dva svěťáky kvůli nominaci. Měla jsem výhodu, že jsem tratě dobře znala z univerzitních závodů. Omluvila jsem se ze školy a jela jsem na olympiádu. Už jsem byla trochu v jiném kolotoči, nijak jsem se nestresovala. Ale se štafetou jsme zajeli skvělé čtvrté místo. Byla jsem finišmanka a udržela jsem to.

Reklama

Související témata: