Ve světě si běh s charitou dávno podávají ruce, v Česku je toto propojení ještě v plenkách

V Česku má podpora charity prostřednictvím běžeckých akcí proti stavu v zahraničí značné manko. Nejdále v tomto směru pokročil Pražský mezinárodní maratón (PIM), který se koná v neděli 9. května. Jeho management se snaží charitativní trend dostat do podvědomí široké veřejnosti a situace se poslední roky mírně lepší.

Na prospěšné akce slyší osobnosti, které svými jmény zviditelňují činnost charitativních organizací a upozorňují na skupiny nebo projekty, které je potřeba podpořit. Letos se dvoukilometrové Eko procházky ulicemi Prahy zúčastní například Eliška Kaplicky a herečka Klára Issová. Jejich přítomnost má prostřednictvím Nadace Hendaver pomoci mentálně postiženým.

Ovšem stav, jaký panuje například při Londýnském maratónu, je zřejmě nedostižný. Limit startujících je krátce po otevření registrace zaplněný a dostat se na start je pak schůdný jen na základě charity. Organizace nakoupí i několikatisícové účastnické kvóty, a ty pak „prodají“ maratóncům s určitou marží. Je to třeba i za desetinásobek původního poplatku, ale i tak je o tato místa mezi běžci ohromný zájem. Nikdo to nebere jako vydírání, je to prostě dlouholetá běžná praxe.

Ti, kdo takto běhají, mají jednak dobrý pocit z vlastního sportovního výkonu, který je znásobený tím, že pomohli těm, co to potřebují. Díky Londýnskému maratónu získaly loni charitativní organizace 41 miliónů liber. Od roku 1991, kdy jeden z předních světových maratónů začal s fundraisingem (získání finančních či jiných prostředků na obecně prospěšnou činnost), přesáhla vybraná částka 315 miliónů liber. Pro srovnání PIM získal za rok 2009 na charitu 276 420 korun.

Při Pražském mezinárodním maratónu bylo před několika lety pilotním charitativním projektem Partnerství, jehož cílem bylo vysazování, či „adopce stromů“ v Aleji národů. Na Partnerství se v dalších letech začaly nabalovat další akce. Paleta výběru, na co přispět, je velice pestrá. Patří do ní projekty ekologické, zdravotní, sociální nebo třeba programy zabývající se rozvojem komunit. Nechybí ani podpora na první pohled nedůležitých záležitostí jako jsou psí útulky. Na ně bude zaměřená letos premiérově zařazená tzv. „Pedigree procházka“, jejímž partnerem je Nadace na ochranu zvířat.

Jedním z hlavních českých propagátorů běhání pro charitu je ultramaratonec Miloš Škorpil. Za sebou už má řadu projektů. Tím posledním byl dubnový běh kolem republiky Kilometry pro Paraple ve prospěch vozíčkářů. Každý den navštívil jiné město a celkem uběhl 1300 km. „Považuji takové běhání za čistý sport. U nás tento rozměr poněkud schází, tak se snažím k tomu lidi trochu probudit,“ řekl v průběhu akce. Za každý uběhnutý kilometr poslal na konto nadace Paraple korunu, stejně jako ostatní běžci, cyklisté nebo in-line bruslaři, kteří se k němu cestou přidávali. Celkem shromáždili 30 000 korun.

Miloš Škorpil (uprostřed) absolvoval etapy charitativnímu běhu kolem České republiky nazvanému Kilometry pro Paraple vždy ve společnosti místních vytrvalců. foto: ČTK/Luboš Pavlíček

Prostřednictvím PIM vešla ve známost i organizace Světlo pro svět. „Začali jsme spolupracovat loni a „vyslanci světla“ se objevili ve štafetových i individuálních závodech. Největším úspěchem byla účast nevidomého keňského vytrvalce Francise Karanji a jeho sourozence Jamese na Pražských půlmaratónech v letech 2009 a 2010. Bratři svou účastí podpořili činnost této organizace, myšlenku charitativních běhů jako takových a zároveň se pokusili o vylepšení svého času,“ vypráví Hana Chorváthová, fundraiserka Světla pro svět. Podle ní se v poslední době začali organizaci ozývat lidé, aby sami běželi, anebo přispěli.

Zrakově postižená Veronika Hanušová zvládla půlmaratón v barvách Světla pro svět individuálně a nadcházející maratón poběží ve štafetě. Osmačtyřicetiletá žena trpí vrozenou vadou. Potíže se u ní začaly projevovat před více jak třiceti roky. V sedmdesátých letech minulého století se v RH Praha ještě jako dráhová atletka připravovala na čtyřistametrovou trať, nejlépe ji absolvovala za 56,8. Pak ale musela se sprintérským tréninkem skončit a nyní potřebuje k běhu vodiče. Půlmaratón absolvovala v kvalitním čase těsně pod hodinu a pětapadesát minut, ale na celý maratón si netroufá.

„Na tak dlouhý závod nejsem připravená, protože mi chybí tréninkový vodič. I když mám zbytky zraku zachované, částečně se orientuji a mám periferní vidění, sama se nemůžu pustit do terénu. Manžel přestal běhat, někteří přátelé se odstěhovali, takže zvládám jen kratší vzdálenosti na své známé trati, a to mi jako trénink na maratón nevystačí,“ vysvětlila Hanušová.

Díky tomu, že není úplně nevidomá, neběhá podobně jako Karanja „svázaná“ s trasérem šňůrkou, ale potřebuje, aby někdo běžel vedle ní a dává jí informace o nerovnostech a o případné změně směru. „Úplně mi při běhu postačí ústní komunikace – navádění a upozorňování na možné problémy. Krajním řešením je přidržení, pokud se na trase vyskytne nějaká překážka,“ vysvětluje Hanušová, která, jak sama říká, si „nevidí jen pod nohy“.

Potřebuje tedy říct, kde je díra, obrubník nebo se přebíhají koleje. „Ráda bych při maratónské štafetě běžela zase jako loni poslední úsek v Pařížské ulici. Tam je vždycky skvělá atmosféra. Věřím, že se mi podaří inspirovat další běžce a od našich příznivců získat příspěvky,“ doufá běžkyně, jíž lze podpořit částkami poukázanými na konto Světla pro život. Jedním z jejích partnerů bude ve štafetě nevidomý horolezec a běžec Honza Říha.

Trasér upozorňuje Veroniku Hanušovou na problémy, které se mohou vyskytnout na trati.foto: Světlo pro svět

Běžet pro charitu není nic složitého. Závodník se obrátí na organizaci, která mu je nejbližší, a případně se domluví s jejím fundraiserem. Potom už záleží na něm, jak své aktivity rozhlásí, aby získal charitativní příspěvky. Nejběžnějším způsobem je oslovit rodinné příslušníky, kolegy na pracovišti, nebo přátelé, aby příslušnou částkou podpořili jeho úsilí.

V zahraničí je prý obvyklým postupem uspořádání domácí párty, na níž hosté přinesou charitativní příspěvky. Další možností, jak získat příznivce, je vytvořením profilu na webu pořadatele, kde vytrvalec uveřejní své úmysly a požádá o získání podpory. Její výše je samozřejmě dobrovolná.