Hlavní obsah

Ježek se léčí zázračnou rychlostí a už je doma. Myslel jsem, že je to definitivní konec, přiznal

Radek MalinaSport.czPrávo

Dvě rozdrcená žebra a místo nich karbonové implantáty, amputovaný prsní sval, otevřený hrudní koš, zlomená pažní kost pravé ruky! To je výčet jen největších zranění, které utrpěl český cyklista Jiří Ježek po pádu při závodě mistrovství světa handicapovaných před dvanácti dny v USA. Včera však po dlouhých hodinách v letadle a přestupech v Atlatně a Düsseldorfu přistál v Praze, kde jej vítala rodina, kamarádi či další paralympijský reprezentant Michal Stark. „Ohromně jsem se těšil na pohodlí domova a své nejbližší," usmál se devětatřicetiletý Ježek, který má od jedenácti let amputovanou pravou nohu pod kolenem.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jiří Ježek po příletu do Prahy z amerického Greenvillu, kde utrpěl těžká zranění při MS handicapovaných cyklistů.

Článek
Fotogalerie

Původní prognózy hovořily o dvou týdnech léčení v nemocnici, přesto jste dvanáct dnů od děsivého karambolu v Česku. Kdy jste se rozhodl, že poletíte domů?

Už v závěru minulého týdne, ale definitivní rozhodnutí padlo až ve čtvrtek, když bylo jasné, že bude možné realizovat cestu zpět jen s dvěma přestupy. Největším zádrhelem byl paradoxně až poslední přestup v Düsseldorfu, kde jsme strávili čtyři hodiny čekáním. Každopádně jsem moc rád, že jsem doma.

Můžete přiblížit, jak probíhala rekonvalescence na klinice v Greenville?

Byl jsem naprosto spokojený. Když už mě musel takový pád potkat, jsem rád, že se stal právě v USA. Závod probíhal kousek od nemocnice. A lékaři, kteří mi operovali hrudník i zlomenou ruku, jsou špičky oboru v USA. Měl jsem tedy obrovské štěstí. I z pohledu léčby, protože nenastaly žádné komplikace. Vyhnula se mi jakákoliv infekce, což bylo s ohledem na skutečnost, že jsem měl celý hrudní koš otevřený, velmi důležité. Za rychlý návrat patří velké poděkování i fanouškům, kteří mi dodávali energii svými vzkazy.

Byli lékaři v USA hodně překvapení rychlostí léčby a bezproblémovou rekonvalescencí?

Ano, byli. Žasli nad mým stavem. Na druhou stranu i mě překvapil systém zdravotnictví. Pokud jsem jen trošku mohl, snažili se mě postavit na nohy. Čtyři dny po úrazu, deset hodin po operaci zlomené ruky mě nutili, abych začal chodit. A já se pochopitelně rozčiloval. Ale člověka to posouvá.

Z nemocnice vás lékaři propustili až v okamžiku, když jste podepsal revers. Co vás vedlo po závažném pádu a mnoha vážných zraněních k takovému kroku?

Přišlo mi nesmyslné zůstávat dál v nemocnici. Lidí, kteří potřebovali péči v nemocnici, bylo hodně. Hlavně jsem chtěl do pohodlí, do soukromí, do klidu. Péče v nemocnici byla bezvadná, ale když jsem viděl, že není lékařský důvod čtyřiadvacet hodin denně setrvávat pod dohledem, domluvili jsme se s lékaři na přesunu do hotelu, kde na mě dohlédla manželka Soňa.

Lékaři měli před vaším transportem do Česka největší obavy, jak vše v letadle zvládne poraněná plíce. Vyskytly se při cestě problémy?

Vůbec žádné potíže s přetlakem v kabině jsem neměl. Je tedy fakt, že jsem bral více prášků než normálně. Nechtěl jsem, aby zranění nepřišla k sobě naplno. Cesta byla celkem pohodlná i proto, že jsem měl od pojišťovny byznys třídu, takže jsem celou cestu ležel a neměl tudíž žádný problém. Připadal jsem si, jako bych byl v hotelu.

Máte představu, jak bude probíhat léčení nyní po návratu do Prahy?

Veškerou dokumentaci předám profesoru Pafkovi, jenž bude pečovat o můj hrudník, i doktorům Štulíkovi a Krylovi, kteří jsou lékaři reprezentačního týmu handicapovaných cyklistů. Po celém těle mám ještě stehy. Budu čekat až je bude možné vyndat a následně začnu s rehabilitací.

Budete se ještě vracet k důvodu zranění hrudního koše, který jste si rozřízl o nevhodný ochranný plot, jenž lemoval trať při závodě mistrovství světa?

Ano, vše budu řešit s právníky. Nejen kvůli sobě, ale i v zájmu cyklistů pro budoucnost. Podobné plůtky se v Česku nebo při závodech v Evropě vůbec nepoužívají. Upozorňoval jsem už před startem, že nejsou vhodné. Vyděsilo mě, když jsem s odstupem zjistil jejich běžné užívání při závodech v USA. Dávám vinu technickým komisařům Mezinárodní cyklistické federace, že trať v dané podobě schválili. Ale chci říct, že jsem mohl spadnout kdekoliv jinde, narazit na lavičku u silnice nebo třeba po trati trefit zaparkované auto. Neviním nikoho ze svého pádu.

Do jaké míry si pamatujete závod a jeho finiš, při němž jste měl osudný karambol?

Úplně. Nebyl jsem v bezvědomí. Šlo o klasický pád ve spurtu. Jeden ze soupeřů mi vjel do předního kola a já už nemohl nic dělat. Snažil jsem se jen pád minimalizovat. Měl jsem smůlu třeba jako Zdeněk Štybar při Eneco Tour, že jsem byl přímo u hrazení. Vletěl jsem na bariéru a okamžitě jsem si ve zlomku vteřiny uvědomil, že jde o plůtky, které jsem před startem kritizoval. Pak už následovala jen bolest.

Co se vám honilo hlavou v nemocnici v prvních dnech?

Bylo mi hodně špatně. Dýchal za mě přístroj. Nikdy v minulosti jsem podobnou zkušenost neudělal, byl jsem v šoku. Měl jsem pocit, že se udusím a pořád manželce Soně na papír psal, že potřebuji více kyslíku, ale nikdo to nechápal (usmívá se). Byl jsem pod silnými prášky a první čtyři dny skoro nevnímal. Až po operaci ruky minulou středu jsem začal přicházet pořádně k sobě.

V průběhu nynějšího týdne jste na profilu na facebooku zveřejnil fotografii, jak šlapete na trenažéru. Takže už se vám honí hlavou myšlenky na návrat k závodění?

Vůbec o tom nepřemýšlím. Chci se dostat do fyzické kondice, abych mohl fungovat úplně normálně. Dávám si čas do půlky listopadu, kdy uvidím, jestli to půjde dál. Pokud se rozhodnu pokračovat, začnu s tréninkem na jaře. Není kam spěchat, žádný významný podnik se nyní nejede. Důležitým závodem by byla až paralympiáda v Riu. Vůbec ale není jisté, zda má fyzická kondice bude stačit na závodění.

Děsí vás myšlenky na konec kariéry?

Jsem připravený, že to nepůjde dál. Odzávodil jsem toho dost. Kariéra byla krásná. A tohle by byla zajímavá tečka (usmívá se). Nicméně doufám, že přijde zajímavější konec a bude právě v Riu za dva roky.

Napadlo vás, když jste ležel v nemocnici po operacích, že je konec se závoděním?

V první chvíli jsem si myslel, že je to úplně definitivní konec. V hodinách bezprostředně po převozu do nemocnice nebylo jisté, zda vůbec budu žít. Úraz byl tak závažný, že normální člověk tohle nezvládne. Jen díky fyzické kondici a obrovskému štěstí jsem přežil. Šlo vážně o hodně velký úraz.

Reklama