Článek
V cíli jste vypadala poněkud přepadle. Pralo se ve vás zklamání, že nemáte zlato, nebo převažovala euforie?
Jsem strašně moc spokojená. Měla jsem strach, že medaile nebude. A mám stříbro, které mi vlastně chybělo do olympijské sbírky. Absolutní paráda.
Jaká byla vaše první myšlenka, když jste vjela do cíle a časomíra se zastavila na hodnotě 4:01,95 minuty?
Že jsem letos v Evropě nejela rychleji. Byla jsem průběžně první a říkala si, že budu mít nejhůř bronz. Byla jsem moc ráda. Uhájit medailové pozice na olympiádě je nesmírně těžké.
Po vaší jízdě šly na led už jen dva páry závodnic. Koketovala jste s myšlenkou na zlatou medaili?
Chviličku ano. Ve třetím kole své jízdy vypadala Irene Wüstová, že jí dojdou síly a vykápne, jak mi říkáme. Ale nevykápla. Výrazně zpomalila až v posledním kole, což bylo z mého pohledu pozdě.
Nijak netajíte, že vaše vztahy nejsou zrovna vřelé. Gratulovali jste si k medailovému úspěchu?
Jasně. My jsme si přáli štěstí i před závodem a říkali, aby vyhrála lepší z nás. Tak vyhrála no.
V cílové rovince jste si v prvním okamžiku nevzala od trenéra Nováka českou vlajku na oslavu vítězství. Nechtěla jste juchat, když ještě poslední závodnice byly na dráze?
Přesně tak. Nizozemská reprezentantka De Jongová byla ještě na trati a přišlo mi nesportovní slavit, když bojuje o čas. Já vlastně měla i trošku strach, protože ona závod rozjela hodně rychle, ale už ve čtvrtém kole mi bylo jasné, že jsem rychlejší.
Jak jste se cítila během dne?
Byla jsem hrozně nervózní, hrozně.
Ale trenér Novák tvrdil, jak jste byla vysmátá.
Jen jsem zakrývala napětí a snažila se udělat dojem, že jsem v pohodě. Mátla jsem tělem (směje se). Honilo se mi hlavou, že všichni čekají medaili. Když jsem pak přišla na stadión a viděla mnoho českých vlajek... Není snadné přijít a cítit odpovědnost. Ale ohromnou oporou mi byl tradičně trenér. Byl zase skvělým psychologem. Když jsem obouvala brusle a šla na led, byl pořád u mě. Skvěle mě připravil. Vždyť já na olympiádě jela o dvě vteřiny rychleji než na mistrovství světa v Soči před rokem.
Medaili dostanete až v pondělí, na stadiónu proběhl jen květinový ceremoniál, po němž jste běžela do VIP za prezidentem republiky Milošem Zemanem, který váš závod sledoval. Chválil vás hodně?
Moc mi gratuloval. A říkal, že byl o mojí stříbrné medaili přesvědčený dopředu. Vykládal, jak mluvil při závodě s králem Nizozemska a říkal mu, že z Vancouveru mám dvě zlaté a jednu bronzovou, tudíž si jedu pro stříbro, abych měla sbírku kompletní.
Když jste vstoupila na led a začala se rozjíždět, aréna neuvěřitelně bouřila. Ruská reprezentantka Olga Grafová krátce před vámi zajela výborný čas, který nakonec stačil na bronz, a diváky hodně rozpumpovala. Pomohli lidé i vám?
Hodně. Člověku dodává energii, jak fanoušci řvou. Určitě nejde o něco negativního, co by člověka mělo znervóznět. Pokaždé závodu pomůže, když nastupují nějaké domácí rychlobruslařky. Grafová se chystala vyloženě na olympiádu, nic jiného pro ni v sezóně neexistovalo. Věděla jsem, že bude nebezpečná. A zajela skutečně skvělý čas.
Jak bude vypadat oslava stříbrné medaile?
Dám si vafle s nutellou. A možná i klobásu, ke které budu přikusovat rohlík. Možná mi bude v pondělí blbě, ale je mi to úplně jedno. Tři dny v kuse jsem jedla salát, těstoviny a rybu. Pořád dokola. A když náš fyzioterapeut pokaždé ke stolu přinesl během jídla jako dezert valfe s nutellou a já se musela cpát salátem, to bych mu dala pěstí.
Prozradíte, zda se nyní upnete jen k závodu na pět kilometrů nebo zkusíte i boj na trati patnáct set metrů?
Nechci předbíhat. Nezkoušela jsem v Soči žádná rychlá kola. Uvidíme, co řekne mistr trenér.
