Článek
Přiznání, omluva, pokání a tvrdé tresty. Tak zní poučka ke krizové komunikaci, kterou Tvrdík učebnicově plnil. Boss Slavie na sebe, klub i vlastní fanoušky naházel všechnu špínu, vyhlašoval razantní opatření a působil dojmem, že Slavia tentokrát opravdu udeří tvrdě.
Jenže po pár týdnech většina těchto kroků působí spíš jako plané marketingové řeči.
Jak trefně poznamenávají i někteří fanoušci napříč kluby: z velkých slov zůstávají jen prázdné fráze.
Vezměme si to postupně.
První bod? Presumpce viny. Tvrdík prohlásil, že každý, kdo nebude na kamerách jasně vidět na svém místě na tribuně, bude automaticky považován za viníka vběhnutí na hřiště. Následovaly řeči o doživotních zákazech vstupu na stadion.
Bum.
O pár dní později přišla otočka. Fanoušci se měli sami přiznat a tresty už najednou neměly být tak drakonické, jak původně zaznívalo.
Druhý bod? Kamery s rozpoznáváním obličejů. Ty měly napomoct tomu, aby se chuligáni na stadionech lépe dohledávali. Obličej v systému a jasný důkaz proti provinilcům.
Na první pohled skvělý nápad. Jenže zároveň právně extrémně problematická věc.
Tvrdík přesto v Tiki-Taka tvrdil, že kamery spustí i za cenu toho, že půjde o nezákonný nástroj. Slavia prý byla připravena zaplatit případné pokuty. Jenže i tady přišla rychlá brzda. Po debatě s Úřadem pro ochranu osobních údajů Tvrdík vzal zpátečku, když se dozvěděl o obřích postizích, a místo toho ještě víc zdůrazňoval změny v legislativě.
Třetí bod? Oslavy.
„Vzhledem k situaci rušíme veškeré oslavy titulu,“ zaznívalo po derby s rivalem z Letné. Jenže po zajištění prvenství proti Jablonci předstoupil před fanoušky Tvrdík, vedle nějž stál majitel Tykač. Tvrdík na něj odkazoval, že majitelův názor je, že nelze obrat fanoušky i hráče o oslavu. Slavia ji vymyslela ve stylu zahradní slavnosti. S fanoušky. V Edenu.
Nemělo jít o pompézní akci. Vše dostalo charitativní podtext, což je bez debat chvályhodné. Vybrala se krásná částka pro fanoušky s onkologickým onemocněním a za to si klub zaslouží potlesk. Jenže kdo oslavy viděl, těžko může tvrdit, že šlo o nějakou skromnou a komorní událost.
Ano, bylo to celé ušité horkou jehlou, určitě nešlo o tak pompézní a promakanou akci, jako při loňských oslavách. I tak ale vystoupila Helena Vondráčková a německá hvězda osmdesátek Sandra. Fanoušci skandovali na hrací ploše, zpívalo se, pilo se, slavilo se. Jako by se vlastně nic nestalo.
A hlavně z úst vedení nezazněla jediná věta, která by připomínala sebereflexi. „Jsme nejlepší,“ hlásal Tykač do mikrofonu. A že má Slavia nejlepší fanoušky. Kritika? Nula. Pokora? Taky nula.
Silný kontrast byl k vidění také u Tomáše Chorého a Davida Douděry. Hráči, kteří měli být symbolem tvrdého trestu a exemplárního řezu, najednou tančili s pivem na pódiu vedle Tvrdíka a Tykače. Upřímně? Člověk jen nyní čeká, kdy přijde další otočka a klub oznámí, že by byla škoda přijít o tak kvalitní hráče.
Můžeme debatovat o tom, jestli bylo vyřazení Douděry za nadávky rozhodčím adekvátní. Nebo zda by ztráta Chorého byla pro Slavii sportovně bolestivá. Samozřejmě že byla. Jenže pokud klub po derby sám spustil teatrální lavinu tvrdých trestů a velkých gest, musí to celé dávat nějaký smysl i směrem ven. Jinak z toho zůstane jen divadlo pro kamery.
A pak je tu poslední bod s názvem Tribuna Sever.
„Tribuna Sever končí tak, jak ji znáte. Dokud situaci neprošetříme, bude zavřená,“ prohlašoval Tvrdík v Přímáku.
Jenže už podle prohlášení Tribuny Sever se uskutečnila jednání mezi vedením klubu a ultras. A výsledkem má být snaha otevřít Sever co nejrychleji zpátky. Za jakých podmínek? To zatím nikdo pořádně neví.
I to ale dokonale ilustruje, jak rychle Slavia ze svých tvrdých restrikcí začala couvat. Jestli z vlastní vůle, pod tlakem fanoušků, nebo na pokyn majitele Tykače, to dnes ví jen pár lidí.
Jedno je ale jisté. Slavia možná po derby znovu získala část svých fanoušků. Jenže u velké části fotbalové veřejnosti zároveň možná definitivně přišla o respekt. Ne kvůli samotnému incidentu, ale kvůli tomu, jak chaoticky, teatrálně a nedůsledně na celou ostudu nakonec po prvotních skvělých krocích reagovala.
Pokání totiž nestačí jen vyhlásit. Musí být uvěřitelné. A právě to v Edenu zoufale chybí už delší čas.
