Článek
Toruň (od našeho zpravodaje) – V sobotu večer byla po svém životním běhu hodně vyčerpaná, sotva stála na nohou, motala se jí hlava. Další hodiny ji opět trochu nabily energií.
Třeba když přišla na týmový hotel Filmar a u vchodu ji čekal takřka celý tým, aby ji přivítal. „To bylo moc příjemné, děkuju jim. Nečekala jsem, že tam všichni budou stát a čekat, až dorazím,“ oceňovala.
Nemohl chybět telefonát domů rodině. „Vždycky si voláme před závody a po nich, podpoří mě, dají mi nějaké rady do závodu, pak probereme, jak vypadal,“ popisuje. Tentokrát ale byl telefonát s nejbližšími spíše emotivní než analytický. „Všichni brečeli, já taky,“ usmívala se Manuel, kterou dojetí zmohlo už po jejím zlatém závodě.
Pak následovala debata, jak naložit se štafetou. S koučem Laurentem Meuwlym se domluvili na kompromisu. „Start z bloků je rychlejší, to samé ve finiši. Jak jsem byla unavená, nechtěla jsem tolik riskovat, tak jsme se domluvili, že bych holkám nejvíce pomohla uprostřed,“ vysvětlovala, proč se postavila na druhý úsek.
A vedla si na něm výborně, její letmý čas 51,10 s byl třetí nejrychlejší ze všech účastnic rozběhů, ze čtvrté příčky s odstupem se posunula na úroveň druhé štafety. „Únavu jsem cítila, ale ta štafeta mě nabila týmovou energií, vymáčkla jsem se a běžela docela svižně, abych předala v kontaktu,“ mohla se pochválit.
„Mě baví takhle běžet a lovit další lidi. Říkám si, koho bych ještě mohla zkusit předběhnout, což mě motivuje běžet rychleji,“ líčila s úsměvem.
Ani její výpomoc oslabené sestavě k postupu nepomohla, kvarteto bylo pak diskvalifikované. „Ale jsem ráda, že holky (Kateřina Emilly Šmilauerová a Nikola Bisová) si to vyzkoušely a příště budou vědět, co a jak probíhá,“ popisovala ve svých dvaceti letech z pozice zkušené závodnice.
Večer v Toruni absolvuje slavnostní vyhlášení a konečně bude mít svou zlatou medaili u sebe. Na stupních vítězů se potká i s tréninkovou parťačkou, bronzovou Nizozemkou Lieke Klaverovou.
„To bylo krásné už po závodě. Objaly jsme se a řekly si, jak jsme na sebe pyšné. Dobře ví, jak trénujeme, že to je někdy těžké a ne vždy zábava. Ale jsme v tom spolu a můžeme to sdílet,“ těšilo Manuel.
Do Polska se přesouvala z tréninkové základny skupiny v Nizozemsku, v pondělí ale pojede s výpravou domů do Česka. „Na týden, pak se vrátím do Nizozemska a pojedeme na necelý měsíc na soustředění do Jihoafrické republiky,“ nastínila své nejbližší plány.
Co se dá za týden v rodné zemi stihnout? „Určitě nějaké kavárničky, to bych lhala, že ne,“ usmívá se. „Chci potkat kamarády z Tábora, zjistit, jak se mají, co se změnilo za dobu, kdy jsem je neviděla,“ těší se.
Ale dlouhá pauza od závodů ji nečeká. Už začátkem května se přesune z jihoafrického soustředění do botswanského Gaborone na Světové štafety, kde by Češky měly s uzdravenou Nikoletou Jíchovou či v USA studující Barborou Malíkovou nabrat na síle.
„Začneme s tréninkem zase pozvolna, štafety nebudou úplným vrcholem, ale moc bych si přála, aby nám to tam vyšlo,“ říká. Oním vrcholem bude srpnový evropský šampionát v Birminghamu.
Královna halové čtvrtky Lurdes Gloria Manuel.
Ale na ten začne Manuel myslet, až si naplno užije svůj zatím životní úspěch. „To zlato je skvělá motivace do tréninku. Až zase budu fňukat, že nemůžu, připomenu si tenhle pocit, to bude hnací motor,“ ujišťuje.
I loňský protrápený rok se zraněním a vynechanou letní sezonou se nakonec otočil v pozitivní zkušenost.
„Vše se děje z nějakého důvodu a vzala jsem si z toho spoustu věcí. Když jsem byla mladší, tělo regenerovalo samo. Teď vím, jak je důležité se věnovat regeneraci, změnila jsem i styl rozcvičení před závodem. To období mě posílilo a měla jsem teď zase velkou chuť závodit,“ uzavírá halová mistryně světa.
