Článek
Birmingham (od našeho zpravodaje) - Jednadvacetiletého svěřence Josefa Karase tak dál na cestě vzhůru přibržďuje zdraví. Od triumfu mezi juniory dokončil za poslední dva roky jediný desetiboj letos v Götzisu velmi kvalitním součtem 8400 bodů.
Kdy jste začal tušit, že sval dvoudenní zátěž nevydrží?
Už při stovce asi po šedesáti metrech mě v zadním stehně zatáhlo a věděl jsem, že to asi nebude úplně dobré. Zkusil jsem ještě zabojovat v dálce, ale při druhém pokusu mi v něm při předposledním kroku píchlo, tak jsme si s trenérem řekli, že to asi nemá smysl zkoušet a přervat ho…
Už jste měl jasno, že nemá cenu pokračovat v kouli, protože se stav svalu nezlepší?
Spíš se to postupně zhoršovalo víc a víc. Jak mě v něm píchlo, to je indikátor, že se to hned nezlepší.
Přesto jste v úvodním dálkařském pokusu doskočil na 718 centimetrů.
Už mě v něm bolelo, ale říkal jsem si, že to chci zkusit i přes lehkou bolest. Ale ta pak zesílila a museli jsme to ukončit. Je to stejný sval, který mě trápil nedávno, jen je ta bolest trochu výš.
Takže už před cestou do Anglie jste tušil, že se pohybujete na hraně, jestli desetiboj zvládnete?
Netušil. U každého víceboje je pro mě důležité ho dokončit ve zdraví, ale bohužel… Ve víceboji se to stává, já doufám, že se to bude stávat co nejmíň. Podle tréninků jsem cítil, že si tu můžu zlepšovat osobní rekordy. Necítil jsem se až tak dobře jako před juniorským mistrovstvím světa v Peru, ale podle tréninků jsem viděl, že tam forma je…
Věříte, že i nešťastný debut na velké dospělé akci vás do budoucna může posílit?
Určitě. Říká se, že špatné závody jsou důležitější než ty dobré, tak si z toho zkusím vzít co nejvíc a zlepšit se do příštích let.
Ve vaší tréninkové skupině jste třetí během krátké doby, koho zastavilo svalové zranění po dálkařích Radku Juškovi a Petru Meindlschmidovi…
Bohužel je to tak. Nevím, co se děje, asi něco budeme muset změnit.
