Článek
„Olympique Lyon. Pokaždé, když slyším jméno slavného francouzského klubu, vzpomenu si na dva kouzelné večery z února 2002. Nejdřív fantastický zápas ve Francii (1:1), týden na to ještě báječnější odveta v azylu na pražské Letné. Mužstvo, napěchované reprezentanty mnoha zemí, včetně hvězdných Brazilců Sonyho Andersona a Juninha, jsme doslova vynesli v zubech.
Ale popořadě, protože bez první bitvy v Lyonu by „domácí“ odveta nebyla tak sladká. Pamatuju si, že spousta kluků na tehdejším stadionu Olympique Stade de Gerland zahrála životní zápas. Ostatně, mnohá česká média označila výkon Slovanu v Lyonu jako nejlepší venkovní vystoupení českého klubu v historii evropských pohárů.
Zápas měl poměrně úsměvnou předehru. V Lyonu jsme byli s třídenním předstihem, měli jsme v plánu v rámci regenerace zaplavat si v olympijském bazénu. Máte dlouhé plavky, dovnitř se smí jen v krátkých, na shledanou, vypakovala nás ale rázně recepční v bazénu. Tak jsme jeli zpátky na hotel a regenerace po nedělní lize se nekonala. Nakonec ale nebyla třeba.
Od 14. minuty jsme díky proměněné penaltě Jirky Štajnera vedli a mohli přidat další góly. Jenže co rozpoutal Olympique ve dvacetiminutové pasáži ve druhém poločase, bylo naprosté peklo. Během jediné minuty nastřelil třikrát břevno, na brankáře Tondu Kinského létala jedna střela za druhou, do šestnáctky jeden centr za druhým. Obránci Petr Johana, Bogas Pilný a Tomáš Janů nevěděli, kam dřív skočit.
Nakonec jsme těsné vedení neudrželi, v poslední minutě vyrovnal už tenkrát hodně známý francouzský útočník Sydney Govou. Ale remíza proti borcům, kteří neměli ve francouzské lize konkurenci a pravidelně hráli Ligu mistrů, byla skvělá.
Odveta? Nedělali jsme z ní žádnou velkou vědu. Předzápasové soustředění v Hotelu Praha na Hanspaulce, večer na lepší spaní jedno dvě pivka na pokoji. Dopoledne v den zápasu oblíbené bago, kdy jsme zabrali nedaleké dětské hřiště. Balony létaly snad až dolů na Kotlářku. Děti ze školky na nás koukaly s otevřenou pusou, stejně tak učitelky.
Už tenkrát zařazovali Csaplár se Škorpilem do taktické přípravy video. Nicméně šlo o krátké sestřihy soupeře, sotva 10 minut. Nic dlouhého, pohoda. Ani žádné dlouhé proslovy. Byť proti nám stáli borci jako Carrière, Coupet, Bréchet, Luyindula, Edmílson, Sonny Anderson, Juninho, Deflandre. Nebo Kamerunec Foe, který bohužel o rok později zkolaboval a zemřel přímo na hřišti při semifinále Konfederačního poháru.
Ať proti nám stál kdokoli, hráli jsme úplně stejně. Šli jsme hrát svůj fotbal, ne se ho soupeři pokoušet kazit a zaskočit ho z brejku. Vše pod oblíbeným heslem kouče Csaplára - Lítáme jako motýli a bodáme jako vosy!
Odveta začala snově - po pár vteřinách doklepl křižnou ránu Václava Kolouška do branky Lyonu Honza Nezmar. Lyon do poločasu po rohovém kopu srovnal, skóre pak drželo dlouho i ve druhém poločase.
Pak přišla situace, na kterou nikdy nezapomenu. Trenéři mě poslali se rozcvičit, pod hlavní tribunou na Letné se už nějaký čas rozběhával Juninho. Jak se naše pohledy střetly, pozdravili jsme. A Juninho mi nastavil dlaň k plácnutí. Jeden z nejlepších hráčů planety… Přitom pokorný, skromný, pohodový kluk.
A pak už to bylo jak z divokého filmu. Tři minuty poté, co jsem vběhl na hřiště, se trefil hlavou Štajny, po něm Nezmič, a třetí ránu do vazu jsem Lyonu zasadil já. Nezmič mi přihrál na malé vápno, já jsem to Coupetovi poslal pod víko - 4:1!
My i fanoušci byli v extázi. Po zápase jsem při euforickém obíhání stadionu zahlédl v hledišti spolužáka z gymnázia Honzu. Mával na mě, ať mu hodím svůj dres. Má ho doma dodnes. Sice jsem si pak nemohl vyměnit dres s nikým z kluků z Lyonu, ale ty nádherné vzpomínky na nezapomenutelné bitvy s Lyonem jsou mnohem víc.“
