Článek
Spadl vám po konci soutěže velký kámen ze srdce?
Řekla jsem si, že to je doma, asi jsem v sobě musela objevit bojovnici. Dneska to bylo hrozné a vůbec nevím, proč. Ten výkon (64,41 m – pozn. red.) je špatný, byl to jenom jeden hod, ale nakonec se můžu pochválit, že jsem zabojovala. Vytáhla jsem se z hrozného pocitu, ten závod byl jako zlý sen. Já si řekla, že to je třeba moje poslední mistrovství Evropy v životě. Viděla jsem trenéra, který omdléval, tak jsem v sobě musela něco najít. I když to nebylo moc daleko, je krásné, že se to povedlo. Pyšná na to, jak jsem házela, nejsem, ale na to se historie neptá.
Čtvrtý pokus jste absolvovala z velmi krátkého rozběhu…
Já to občas dělám i na Diamantové lize, když jsem úplně v pytli a na dně. Člověk neví, co, není moc času něco změnit, tak něco musíte zkusit. Občas mi to pomůže a pomohlo i teď. Honza Železný to nechápal, koukal, co dělám.
Pomohl vám i národní rekord Srbky Jelačové, která se senzačně dostala do vedení?
Pomohl hodně, já ji pak děkovala, že mě vyhecovala a ona stejně říkala, že chtěla, abych vyhrála, protože jsem její vzor. Ale člověka za ten závod napadne, že dneska je všechno špatně. Pak to musíte někde v sobě vydolovat. Nebyl to příjemný závod, budu na něj dlouho vzpomínat, takový jsem ještě nezažila.
Co jste si řekla, když skončil?
Uf! Že to bylo hrozné a jestli si titul vůbec zasloužím. Ale když pak vidíte jásající českou výpravu, tak si řeknete, že to takhle asi má být. Asi mě má někdo tam nahoře rád a já to nevzdávám.
