Článek
Birmingham (od našeho zpravodaje) – Po konci své ohromující kariéry se světová rekordmanka věnovala převážně mladým studujícím oštěpařům. Vloni na podzim si vzala do skupiny Tabačkovou, někdejší juniorskou mistryni Evropy, která do té doby trénovala u další oštěpařské legendy Jana Železného a trápila se s řadou zranění.
Začátek spolupráce vycházel ideálně, Tabačková prolomila vytouženou šedesátimetrovou hranici, když v St. Pöltenu hodila 61,44 m. V Birminghamu se tomuto hodu ani nepřiblížila, výkon 52,41 m nemohl na finále aspirovat.
„Pro nás obě to byla premiéra, trochu se na nás sázelo, protože vypadala dobře i v rozcvičování. Možná cítila i zodpovědnost, že jsem tu první rok a bylo by fajn, aby se to povedlo,“ přemítala Špotáková.
Její svěřenkyně, která startovala na první velké akci po třech letech, neustála nervozitu, jak sama přiznávala. „Byla jsem strašně nervózní, vůbec nevím, co se stalo, to není mým zvykem,“ posmutněle vyprávěla 28letá oštěpařka.
„Po prvním pokusu mi přišlo, že se úplně třásla. Ono je ošemetné, když vám to lítá daleko v rozcvičení, sama jsem to neměla ráda. Musíme jet dál a doufat, že spolu ještě nějaký další velký závod zažijeme,“ věří Špotáková.
Stát na tribuně za sektorem byl pro ni na velké akci nový zážitek. „Přišlo mi hrozně zvláštní, že nezávodím. Pořád jsem měla pocit, že se mám protahovat, jít rovinky na rozcvičováku. Což je dobrý signál, že jsem to asi ještě úplně nevzdala,“ pousmála se Špotáková, která se s vrcholovou atletikou loučila bronzem na ME v Mnichově 2022, ale stále si čas od času zazávodí.
V Birminghamu potkává spoustu kamarádů ze závodních let, pak ale přepne do trenérské role. „Je to jiné. Myslela jsem, že to mají trenéři jednodušší. Jako atlet jsem byla sebestředná, což by tak mělo být. Trenér musí vydržet vše. Není to práce od-do, ale večer píšete plány, přemýšlíte, co a jak. Já jsem přitom spíš impulzivní typ než plánovací,“ popisuje, jak se sžívá s trenérskou rolí.
Zároveň je místopředsedkyní svazu, i z toho pohledu sleduje vystoupení českých atletů, jejichž celková bilance je na evropském šampionátu zatím až na výjimky tristní.
„Chci věřit, že všichni, kterým se to nepovedlo, směřují k opravdu velkým výkonům, třeba potřebovali nějakou facku,“ přemítá. „Každý, kdo se sem dostal, je výjimečný a obdivuhodný, často u toho studují nebo i pracují, obětují atletice strašně moc za strašně málo, nějakou odpornou kritiku si nezaslouží a já za nimi stojím,“ zdůraznila.
Na druhou stranu sama vidí, že řada z nich se v Birminghamu ani nepřiblížila svým sezonním maximům, jako jediný si ho navzdory zranění zlepšil dálkař Petr Meindlschmid. Špotáková ze sebe dokázala dostat maximum na velkých akcích, sama říkala, že ty se počítají.
„Asi jsem měla nějaký dar, mně hodně pomáhali diváci a málokde se jich sejde tolik jako na velkých akcích, i když tady to s nimi bylo trochu horší,“ líčila trojnásobná světová šampionka.
„Ale fakt nevím, proč se nedaří. Říkám si, že když je tma, tak světlo přijde. Jsme teď hodně dole, tak se z toho dna aspoň můžeme odrazit,“ zachovává si svůj optimismus a připomíná, že některé naděje ještě bude mít česká atletika v akci, především v sobotu Lurdes Glorii Manuel a Jakuba Vadlejcha, jehož Špotáková dobře zná i z let společného tréninku.
„Musí mu vydržet zdraví, to je pro oštěpaře základ, a věřit, že to vyjde. V oštěpu se během sekundy musí všechno spojit dohromady. V kvalifikaci se mi zase až tak nelíbil, ve finále věřím, že by to mohlo být lepší, je to matador,“ dodává.
