Článek
Budapešť (od našeho zpravodaje) ‑ Mezi desítkami gratulací pípla po závodě Sekerákovi i zpráva od jeho bratra. „Psal mi, jak jsem v roce 2002 poprvé hodil za 70 metrů, tak paní Zátopková napsala příspěvek, že o panu Sekerákovi ještě uslyšíte. Asi to myslela v roli závodníka, ale já u oštěpu zůstal takhle. Tak jsme si na to vzpomněli,“ popisoval kouč.
Teď prožívá parádní trenérské týdny. Na mistrovství republiky porazila všechny ostřílenější soupeřky jeho svěřenkyně Petra Sičaková, o necelý měsíc později se může titulovat jako kouč mistryně světa.
Finálové drama prožíval na tribuně s rodinou i svěřencem Janem Výškou. „Ten mi pořád říkal: Trenére, to dá. Furt jsme si to opakovali, já snědl dvoje bonbony,“ smál se kouč. Když k němu po závodě Kitagučiová přiběhla, dlouze se objali a jen jí dojatě špitl: „Jsi nejlepší.“
Nebyla to vůbec snadná cesta. Před čtyřmi lety v Dauhá Japonka smolně vypadla v kvalifikaci, načež na finále si na tvář namalovala české vlaječky a šla fandit Barboře Špotákové a spol.
Přišlo covidové období, které spolupráci na česko-japonské ose dost komplikovaly. Pak se opět Kitagučiová mohla vrátit do Sekerákova domažlického penzionu, odkud to má na stadion kousek. „Vybudoval jsem jí tam docela pěkný byt, má tam pračku i sušičku,“ s úsměvem líčí Sekerák. Vloni v Eugene pak oba slavili světový bronz.
Haruka Kitgaučiová se objímá se svým koučem Davidem Sekerákem.
Letošní rok už pětadvacetileté sympaťačce patřil. Vyhrávala Diamantové ligy, vládla světovým tabulkám. Tlak favoritky na ni doléhal. „Při kvalifikaci byla nervózní jak prase. Říkal jsem jí, ať je prostě v klidu a jeden tam švihne,“ popisoval Sekerák.
Sice na poslední chvíli, ale pokyn splnila. „Bude těžké na to teď navazovat. Představte si, co se stane za dva roky v Tokiu,“ poukazuje Sekerák na příští světový šampionát, kde bude jeho svěřenkyně obhajovat zlato. „To si budeme muset koupit tank, někam ho zakopat a schovat se tam,“ vtipkuje.
Nárůst zájmu o Kitagučiovou byl znát hned po zlatém závodě. Odpovídala zhruba dvěma desítkám japonských novinářů, kteří pak zpovídali ještě i české žurnalisty o své nové hrdince.
Nemůže nové šampionce stoupnout sláva do hlavy? „Nee,“ sebejistě odpoví Sekerák. „Trochu ji od toho musíme odpoutat, ale Japonci jsou pokorní,“ zjistil. Navíc Kitagučiová působí jako smíšek, kterého jen tak něco nerozhází. „Také umí být naštvaná, zvýšit hlas. Ale my si k sobě umíme najít cestu,“ těší ho.
A na život v Česku si Kitagučiová během dlouhých měsíců, které tu tráví, také zvykla. „Jen s jídlem je to složitější, a přece jen jiná je kultura. Když v Japonsku řeknete, že je tam zákaz odbočení doprava, je tam zákaz odbočení. Ne jako u nás, že tam najede dvacet aut. Tady se chce všechno ošulit,“ srovnává.
Zlatá Haruka Kitagučiová se zdraví s fanoušky a koučem Davidem Sekerákem.
Ostatně i se závistí a nepřejícností se v Česku potkal. „Lidi, kteří tomu rozumí, fandí. Ale někteří jsou zákeřní. Zrovna předevčírem jsem řešil anonym, co přišel na svaz, že trénuju Japonku a dostávám svazové peníze, to by se vám chtělo brečet, co je to za hnus a špínu,“ kroutil hlavou Sekerák.
Ale tím si páteční budapešťský večer nenechal pokazit. „Oslava? Ta bude dlouhá,“ smál se.
