Článek
Ten si přivezl z ázerbájdžánského Baku, kde vybojoval bronz. V bohaté historii světových šampionátů dokázali jen dva judisté vybojovat medaili v ještě vyšším věku. „To, že po stříbru z mistrovství Evropy získal medaili i na druhém vrcholu sezony, je pro mě úplně nejvíc,“ smekal před ním i dlouholetý kouč Petr Lacina.
„Tahle je první,“ díval se na nejstarší z cenných kovů, který si přivezl už před patnácti lety z Paříže. Od té doby dvakrát stanul na nejvyšším stupni na olympijských hrách, dvakrát na mistrovství světa…
Krpálek zůstává, lidé kolem něj se mění, soupeři i kolegové. V Baku se s reprezentační kariérou loučil jeho dlouholetý parťák David Klammert. „To víte, že to je emotivní,“ přikyvuje.
„O to víc si vážím, že jsem vybojoval bronz a užil si to se mnou, jako jsme si užili spoustu turnajů, kdy jsme se podporovali. Změnilo se jen to, že druhý den po závodě jsem mu začal říkat trenére. Jsem si jistý, že Klamoš bude dobrý trenér, který půjde mladým příkladem, protože on nechal vždy na tréninku opravdu vše,“ tuší Krpálek.
Sám zatím do judistického důchodu nemíří. V průběhu let se z průbojného mladíka stal zkušený matador, který dál sbírá vítězství a další úspěchy. „Už se mi vstává hůř než před těmi patnácti lety. Ale pořád v sobě mám motivaci vzdorovat další generaci a na každý turnaj jedu s tím, že chci stát na pódiu,“ popisuje svůj náboj.
A není jediný. Dalším je pátá účast na olympiádě, k níž má velmi dobře nakročeno. „Tou medailí jsem si výrazně přilepšil, bodů nasbíráno mám dost, ale samozřejmě bude třeba přidat další,“ přiznal Krpálek, který zvažuje tradiční kemp v Japonsku a pak start na prosincovém Grand Slamu v Dušanbe. Rozhodne se ale až po debatě s realizačním týmem.
Velkou motivací jsou pro něj i děti. Jednak ty, které připravuje ve své akademii. „Když jsem se jich teď po návratu ptal, jestli by někdo z nich chtěl jednou vybojovat také takovou medaili, nebylo dítě, které by nezvedlo ruku. Také jsem od dětí hned dostal asi deset výzev na zápas, naštěstí jsem je ještě zvládl,“ usmál se.
A především jeho vlastní, desetiletý Tonda a osmiletá Marianka. S tou byl v Baku v kontaktu i mezi zápasy. „Mám u sebe telefon, pouštím si písničky. Marianka měla zakázáno mi volat, abych se koncentroval, ale po každém zápase mi utajeně volala z pokojíčku, tak jsem jí to samozřejmě zvedl a měl jsem radost,“ přiznával Krpálek.
Judista Lukáš Krpálek a jeho sbírka medailí. Ve středu bude přes den vystavena v pražské budově Agel Tower.
Syn zase přišel s nečekanou výzvou, když táta přicestoval domů s medailí. „Ptal jsem se ho, jestli by chtěl jít v mých šlépějích, tak hned počítal, jestli bychom mohli spolu startovat na olympiádě,“ smál se Krpálek.
To by si musel kariéru ještě výrazně prodloužit. „Šestá olympiáda by nestačila, musel bych na sedmou,“ usmívá se nad představou, že by na tatami bojoval ještě v pětačtyřiceti. Ale jemnou cestou, což je význam slova judo, už se jeho syn vydal.
„Snaží se, baví ho tréninky i závody, ale nezávidím mu ten tlak, jaký už v dětství zažívá,“ přiznává Krpálek, že příjmení jeho synovi přináší na turnajích výrazně zvýšenou pozornost. „Když se vyhlásí, že jde Krpálek, kouká na něj celá hala, i když je dítě jako každé jiné. Ale on si z toho nic nedělá,“ oceňuje.
Skutečně se zdá, že jablko nepadlo daleko od stromu. „Když Tondu vidím na závodech, to jeho nasazení a drajv, jakým jde za vítězstvím, tak si říkám, že už jsem to někde viděl,“ usmívá se Lacina, který Krpálka provází celou dospělou kariérou.
„Je pravda, že spousta lidí říká, že Tonda je celý já. Vizuálně i tím, jak se pere, jaký má tah. Když klopýtne, hned vstane a jde to soupeři vrátit. Nějaké náznaky mě tam jsou,“ přikyvuje Krpálek. „Tak třeba budu jednou přebíhat na turnaji mezi Tondou a Lukášem,“ vtipkuje trenér Lacina.
