V nemocnici brečel, že na Tour nepojede. Teď slaví životní úspěch: Možná jsem nadčlověk

Uběhly čtyři týdny od smolného pádu, při němž si 29letý Nor v první etapě závodu Kolem Belgie zlomil klíční kost. A to Abrahamsen rozdýchával pořádně těžko. „V nemocnici jsem brečel, protože jsem myslel, že na Tour de France nepojedu,“ vzpomínal dojemně po slavném vítězství.

Jako správný bojovník se ale nehodlal vzdát. „Další den už jsem byl na trenažéru a doufal, že to zvládnu. Každý den jsem dělal maximum, abych se vrátil,“ líčil.

Už to, že se před dvěma týdny vůbec postavil na start nejslavnějšího závodu, byl malý zázrak. „Nestává se často, abyste se z takového zranění dostali takhle rychle. Možná je moje tělo prostě jiné. I doktor měl ze mě opravdu radost. Říkal, že to není normální. Tak jsem třeba nadčlověk,“ usmíval se Abrahamsen ještě před začátkem Tour.

„Myslím, že bylo důležité, že jsem stále zůstával pozitivní. Celou dobu jsem věřil, že se můžu stihnout vrátit,“ popisoval.

Na rozdíl od loňska odstartoval Tour, z celkem pochopitelných důvodů, rozvážněji. Zatímco před rokem se vrhal do každého úniku a až do páté etapy vozil úctyhodnou kombinaci zeleného a puntíkatého dresu, tentokrát trpělivě čekal na šanci. „Dost lidí se asi divilo, proč nechodím do úniků. Ale i vedení týmu mi říkalo, že musím jezdit trochu chytřeji,“ podotýkal Abrahamsen.

V 11. etapě ale cítil velkou příležitost. Ještě před oficiálním začátkem vyčkával za vozem ředitele závodu, aby se hned mohl vydat před peloton. Ve vedoucí skupině se držel celých 154 kilometrů.

Odrazil nápor dotírajícího Mathieu van der Poela, a především ve spurtu porazil Švýcara Maura Schmida, s nímž se rval o vítězství. „Po tom všem je naprosto úžasné, že tady můžu stát jako vítěz etapy na Tour de France,“ radoval se.

Za vše hovoří také reakce norských komentátorů, které dramatický závěr zvedl ze židle a jen se přeřvávali. Ale není se čemu divit. Vždyť Abrahamsen zajistil norské stáji premiérový triumf na nejslavnějším závodě.

A velmi pravděpodobně nebude poslední.