Dva správní chlapi Pešice a Cipro už jsou zase spolu, lituje Šmicer. Odstartovali mu skvělou kariéru

Naposledy se viděli loni na podzim. „Bylo to při derby se Spartou. Všechno se ideálně sešlo. Vyhráli jsme a trenér byl v pohodě," vzpomíná Vladimír Šmicer na poslední setkání s Františkem Ciprem.

„Byl nemocný, ale nevzdával to. Je legenda Slavie. V památné sezoně 1995/96 nás dovedl k mistrovskému titulu a do semifinále Poháru UEFA. Skvělý úspěch, protože domácí vzestup jsme dokázali potvrdit i na evropské scéně," poukazuje brzy padesátiletý slávista.

Cipro tehdy v mimořádném ročníku seděl na lavičce spolu s kolegou Josefem Pešicem, který zemřel v prosinci 2017 ve věku 67 let.

„Dva správní chlapi už jsou zase spolu," smutní Šmicer.

„Klasická dvojka. Pepa byl ten hodnější, Franta zase přísnější. A dohromady jim to parádně fungovalo. Dokázali v týmu vytvořit ideální atmosféru. Těšili jsme se na tréninky, byla radost pod nimi tu sezonu hrát. Skvěle nás připravili i na EURO," připomíná senzační stříbro z ME 1996.

„Byla to zlomová sezona nejen pro mě, ale taky Radka Bejbla, Karla Poborského nebo Honzu Suchopárka. Odešli jsme do velkých zahraničních klubů a někteří ještě dál."

Šmicer je oběma trenérům nesmírně vděčný, že mu odstartovali mimořádnou profesionální kariéru. Po úspěchu v Anglii odešel do Francie a později s Liverpoolem vyhrál nejen Pohár UEFA, ale také Ligu mistrů.

„Byl jsem ve Slavii od čtrnácti do třiadvaceti, tedy devět let. Přechod z dorostu do chlapů byl klíčový. V sezoně 1995/96 jsme všichni spustili všechno, co jsme uměli. A oni nám moc pomohli," kvituje Šmicer, který se na sklonku kariéry ještě do Edenu pro další dva tituly vrátil.

Pokud jde o slavný marš do semifinále Poháru UEFA, senzační bylo především vyřazení AS Řím ve čtvrtfinále.

Když hráči ve Věčném městě narazili na mapu starověkého Římského impéria, připomněli trenérovi, že Kypr se v italštině řekne právě Cipro.

„Já na historky strašně rychle zapomínám, potvrdit by ji museli jiní kluci," usměje se Šmicer.

Cipra bude mít v paměti spojeného především se ziskem vymodleného titulu po dlouhých 49 letech. „Jako hráč k němu byl blízko, ale nedosáhl na něj. O to větší radost pak měl, že ho získal jako trenér. Po příjezdu do starého Edenu jsme titul oslavili na traktoru. Ale na něj s námi asi trenéři nelezli. Byl moc malý, tak jsme se museli vystřídat..."

S Ciprem ho pojil vzájemný respekt. „Odešel jsem pak na dlouho do ciziny, ale dál jsme se potkávali. Věděl, že ho jako trenéra uznávám. On mě zase bral jako hráče. Měli jsme se rádi, aspoň myslím," uzavírá Šmicer.