Článek
Limberský je v knize otevřený, vyjadřuje se i ke všem průšvihům, které nasekal. Váhal jste, jestli mu ji povolit?
Četl jsem zatím jen některé pasáže. Knížka vznikala dlouho, David měl tendenci ji vydat už během aktivní kariéry. Měli jsme kvůli tomu spousty rozhovorů. Jsem přesvědčený, že knížky se mají vydávat až po kariéře, takže jsme chviličku bojovali. Nakonec jsme se dohodli. Doufám, že do ní nenapsal úplně všechno. (směje se) Ve spousty věcí se najdou i hráči. Popisuje události veselé, ale i ty, které bolí.
Je Limberský ve vašich očích největším symbolem zlaté plzeňské éry?
Nechci říct, že největší. Éru mám spjatou s mnoha hráči. Ale jistě je jedním z největších srdcařů, kteří v klubu kdy působili. V úspěšné desetiletce byl jediný odchovanec Viktorky, který se do mimořádné éry takhle výrazně zapsal.
Měl jste pro něj speciální slabost?
Dělal mi vrásky. Možná proto si mě vybral jako kmotra knížky, aby mi to vrátil. (úsměv) Jo, měl jsem pro nej slabost, ale i na další kluky. Na Milana Petrželu, Pavla Horvátha, Dana Koláře...
Mimo stadion občas vyváděli psí kusy.
Jenže je uměli kompenzovat kvalitou a srdcem. Bylo těžké je perzekuovat ve věcech, které si lidé v Limbově knize přečtou.
Kdy vás Limberský nejvíc naštval?
Největší rozepři jsme měli po incidentu s volantem. Tenkrát jsme měli nejblíž k tomu, že naše fotbalové pouto a přátelství skončí. Byli jsme na poslední niti mojí trpělivosti. Ale postupem času se z ní stal zase silný provaz a David hrál dál.
David Limberský při křtu svoji knihy s majitelem Viktorie Plzeň Adolfem Šádkem (vpravo).
Bylo to mezi vámi opravdu tolik vyhrocené?
Ano. S odstupem času se tomu dá v uvozovkách pousmát, ale v samotném kontextu to vtipné vůbec nebylo. Jsem rád, že David pochopil, že tohle sranda být přestala, byť už bylo pozdě. Ani já nejsem úplně svatý.
Přimhouřil jste leckdy oko?
V některých věcech to kluci se mnou měli snazší, nechal jsem se unést a hrál jejich hru s nimi. Měli štěstí, že míra mojí tolerance byla maličko posunutá.
V čem vám Limberský naopak dělal radost?
Největší radost mi dělal na hřišti. Byl to velký srdcař, parťák a opora pro spoluhráče. Pod všemi trenéry v Plzni hrál výraznou roli.
Zmoudřel věkem?
Pořád je ještě mladý. Dohrává kariéru v Domažlicích, kde teda vůbec nezmoudřel. Zkraje sezony vyhrávali, manželka Lenka si s ním o víkendech zažila věci, které si úplně nepřála. Původně jsem si myslel, že zmoudřel, ale když ho sleduju v Domažlicích, jak si fotbal užívá zase jinými doušky... Lenka si však ho narovná.
Čekal jste, že z té výjimečné party vydrží Limberský na hřišti nejdéle?
Mohl klidně ještě dneska hrát. Ale sám si vyhodnotil, jaký okamžik je správný, aby odcházel na vrcholu. Rozhodl se správně pro něj i pro rodinu. Bude pro klub přínosný i jinde než na hřišti.
Na jaké pozici?
Nabízel jsem mu sekačku, což ho prý neláká. Dali jsme si čas, abychom našli místo, kde bychom si vzájemně vyhověli a kde by byl prospěšný pro klub.
David Limberský (vlevo) během utkání s Alkmaarem.
Potkáváte se?
Často chodí hrát tenis pod okna mé kanceláře. Hodně kazí, takže se hodně vzteká. Musel jsem několikrát otevřít okno a vynadat mu, aby se zklidnil. Vídám ho podstatně častěji, než když hrál. Vlastně každý den. Co se týká tenisu, před dvěma měsíci jsme dali zápas. Dal mi kanára, překvapil mě.
Byl by dobrým trenérem?
Trenéřina ho neláká. Nechce dělat ani manažera, ani jezdit na sekačce. Je poměrně složité najít mu místo. (směje se)
Chybí vám v Plzni na hřišti?
Mně chybí každý z kluků, který odejde. Nechci se dotknout stávajících hráčů, ale měl jsem mimořádný vztah k těm předchozím. Zažívali jsme spousty věcí mimo fotbal, které nás sbližovaly. Ke každému hráči ze zlaté éry jsem měl jiný vztah, prožíval jsem s nimi soukromé záležitosti, radosti, starosti i osobní tragédie. Chybí mi, že v současné Viktorce nemám kluka, který je víc než hráč. Jako byl třeba právě David. Takoví frajeři tam nyní nejsou. Stěžoval jsem si na ně předtím, nazýval je smečkou vlků. Teď bohužel takové střelce nemám.
