Unikátní přestup maroda ze Sparty. V USA se divil: Prohrává se a nikdo není naštvaný

„Splnil jsem si dětské sny, které jsem si přál,“ ujišťuje osmadvacetiletý běhavý pravák. Není zhrzený, že s ním Sparta po zpackané sezoně přestala počítat.

Wiesner místo toho s upřímným nadšením vypráví o neznámé fotbalové výzvě a životě na jiném kontinentě. Unikátnost přestupu zase vyzdvihuje jeho agent Jiří Müller, který sedí vedle Wiesnera a do rozhovoru občas vstoupí. Do Houstonu přestupuje jeho klient coby marod, jenž má čtvrt roku po operaci předního zkříženého vazu v koleni.

Do Houstonu odletí český reprezentant v srpnu, ale počítá, že na hřišti se objeví až po Novém roce v další sezoně zámořské MLS, kterou pobláznil příchod Lionela Messiho.

Určitě Ronaldo. Samozřejmě se těším na Messiho a bylo by super si proti němu zahrát. Pokud mi ale dáte na výběr dva týmy, vyberu si ten Ronaldův.

V soutěži je spoustu hráčů, kteří byli v Evropě úspěšní. Bude to mazec. Když se poštěstí hrát proti Interu Miami, rád bych viděl Davida Beckhama, který klub vlastní. A taky se těším na Lindžiho.

Chtěl jsem mu napsat nebo zavolat, až bude vyřešený i můj přestup. Bylo to z pověrčivosti, abychom nic nezakřikli. Jenže se o tom začalo mluvit i v Houstonu a Lindži se sám od sebe ozval: Tak co brácho, kde jsi? Dáme kafe.

Oba jsme bojovali za svůj klub, ale zrovna já jsem s ním osobní problém nikdy neměl. Naopak! Už asi před čtyřmi lety jsme se úplnou náhodou potkali na dovolené v Egyptě. Bydleli jsme na stejném hotelu, kde jsem ho zahlídl. Napadlo mě: Jéžišmarja, je tady Lingr. A myslím, že on si říkal to samé o mně.

Po pár dnech jsme se dali do řeči. Sedli si, pokecali a zjistili, že když na sobě nemáme dresy, jsme docela normální! Nebudu ale lhát, jako soupeř mě vytáčel. On je přesně typ, proti kterému hrát nechcete. Mít ho v týmu je výhra! Taky naše manželky jsou rády, že budou v Houstonu někoho mít. Oni mají pětiměsíčního špunta, my dvouletou holčičku.

Dcera je malá, nic nenamítala (usměje se). A manželka řekla, že by šla se mnou kamkoli. Je zvyklá, pochází z hokejové rodiny. Stěhovala se už jako malá několikrát, i když to bylo jen po republice.

Když hrajeme venku nebo někde daleko, manželka byla zvyklá jezdit domů za rodinou do Budějovic. První titul jsme vyhráli předloni na Slovácku, odkud jí volám. Hovor byl uřvaný, emotivní, vyhrálo se, bomba! Sluchátko si ale vzal tchán a říká: No, gratuluju k titulu. Zavolej, až budeš mít dva.

No, jasně. Volal jsem mu a říkám: Tak mám ty dva. On na to: Dobrý, jsme na tom stejně! (usměje se) Ale co víte? Třeba vyhrajeme ligu v Houstonu a budu mít tituly tři. Tchán je trochu naštvaný, že přestupuju do města, kde se nehraje NHL. Už ale hned plánoval, že dorazí za námi a pak poletíme do Dallasu.

Lepší se. Už si můžu hrát s dcerou a dál pokračuju v rehabilitaci. Doktoři v Americe mi koleno pečlivě zkontrolovali a potvrdili, že vše vypadá podle plánu. Uklidnilo mě to. Teď jsou to tři měsíce od operace a mým cílem je být ready na zimní přípravu, po které v Americe začíná sezona.

Ve finále nešlo o nic neobvyklého. Klasický pohyb, který udělám stokrát za trénink. Obyčejná změna směru. A prásk!

Bez souboje, prostě rána jako z děla. Hned jsem se chytil pod kolenem a tušil jsem, že se něco děje. Nic takového se mi ještě nikdy nestalo. A hned mě varovali i spoluhráči, kteří podobné zranění už měli.

Ležel jsem na trávníku, zjišťovalo se, co by mohl být za problém. Normálně jsem ale pak po svých odešel do kabiny, zvládl jsem i schody. Druhý den to stejné, ale magnetická rezonance mi diagnózu potvrdila.

Spíš mě překvapilo, že jsem vůbec nepanikařil. Leckdo by si řekl: Tři čtvrtě roku bez fotbalu, končí mi smlouva, co dál? Já byl docela klidný. Nejsem ani ten typ, který by se v tom babral: Byla to psychika, nakupily se jiné zdravotní problémy? Spíš jsem byl nastavený: Pojďme udělat plán a jedeme podle něj. A taky jsem věřil panu Müllerovi, že to nějak vyřeší. A vyřešil to nadstandardně.

Jiří Müller: Myslím, že to naposledy s van Nistelrooyem udělal Manchester United, když ho ještě trénoval Alex Ferguson. Četl jsem rozhovor, že ho navštívil v nemocnici, kde ho uklidňoval, že přestup klapne. Při řešení Tomášova transferu jsme se dozvěděli, že tohle v MLS ještě nikdo neudělal. Střídalo se to ve vlnách. Chvíli to vypadalo, že to dopadne. Potom zase ne, protože klub třikrát po sobě prohrál a odmlčel se. Přišel jsem ale s návrhem, osobně jsem tam i zaletěl a i to Houston nejspíš přesvědčilo.

Byl jsem nadšený. Přitom věděli, že budu měsíce mimo hru. Říkám si: Dobře, musím jim ukázat, co kupují.

Spíš dobré pocity. Je součást mé fotbalové kariéry, že ve Spartě nepokračuju. Vzpomínky ale zůstanou spíš pozitivní. Titul, double, Liga mistrů. Zažil jsem vše, co jsem ve fotbalovém životě chtěl.

Bude jich víc. Debut na Letné, první gól na Letné, první zápas v Lize mistrů proti Salcburku. Musím uznat, že to bylo jedno velké wow! Člověk na to kouká v televizi a najednou hraje nejlepší soutěž na světě.

Ani ne. Zažil jsem dobré i špatné sezony. Je to proces. Nevnímám, že by to byl extrémní propadák. Jasně, nebylo to optimální, jak jsme si sezonu po dvou titulech představovali. Dostali jsme se ale znova do pohárů a nějakým způsobem se ročník ukončil docela důstojně.

Asi to už bylo dané předtím.

Jiří Müller: Tomášovi bylo oznámeno někdy v březnu nebo dubnu, že se jeho smlouva neprodlouží. Extra jsme to nerozebírali. Nejsem typ agenta, který by někoho přemlouval. Buď je zájem, nebo není. A klub to dal slušně najevo. Sama Sparta přišla s tím, že pro Tomášův klid se o něj po operaci kolena postarají. A já chci jako agent, ať je Tomáš taky v pohodě a soustředil se na léčení.

Docela mě překvapilo, že dost lidí bylo docela hodných (usměje se). Převažovaly hezké věty typu: Děkujeme. Srdcař a bojovník. Bylo jich rozhodně víc než negativní nebo nevraživé: Konečně seš pryč. Konečně se Sparta probrala.

Podle toho, jak se mě nebo týmu dařilo nebo nedařilo. Co si z toho má člověk dělat?

Někdo to někdy být musí (usměje se).

To kvůli neurotréninkům, které dělám se svým osobním trenérem Dominikem Kodrasem, na něhož nedám dopustit. Jedno cvičení jsem dělal u nás na Spartě, viděl mě Lukáš Haraslín a říkal: Kamaráde, čo ti jebe? To je mozgová lúpež! Neptejte se mě, co přesně to znamená, ale prý se to na Slovensku říká. (směje se)

Všichni kluci ve Spartě věděli, že ho mám hrozně rád. Vždycky se mi líbil jeho styl. Troufnu si říct, že jsem rychlostní typ, což pro něj platí několikanásobně.

Tak říkám všem. Čau mašino! Seš dobrej mašino! Je to vlastně mezinárodní slovo, takže s tím v Houstonu hodlám pokračovat.

Když jsem byl naposledy na Spartě, šuškalo se o tom, i když on nám všem tvrdí: Nic nevím! Myslím, že i pro něj by bylo fajn, kdyby našel svůj klid. I na něj se toho v posledních měsících valilo fakt dost, bylo to u něj hodně nahoru a dolů. Možná mu ve Spartě nedokázali najít správný systém, přitom takový buldozer. Obrovskej, svalů má jako půlka týmu dohromady a potenciál obrovský.

Jiří Müller: Pět nejlepších evropských lig má rozhodně vyšší kvalitu než MLS. Myslím, že i některé zápasy naší ligy mají vyšší úroveň. Amerika ale každým rokem bude dělat diametrálně větší kroky než my. Vrchol bude příští rok mistrovství světa, a po kterém zažije ještě větší fotbalový boom fotbalu. Dá se to pozorovat už nyní.

Jiří Müller: V éře Beckhama byla soutěž ještě poloprofesionální, nehrálo se ani na ryze fotbalových stadionech. Liga bohatne, každý majitel klubu je spolumajitel ligy. Každý nový tým musí zaplatit do společné kasy 600 milionů dolarů, musí i vlastnit fotbalový stadion minimálně s kapacitou 35 tisíc diváků. Za poslední rok jsem byl asi pětkrát v Americe a navštívil pět klubů. Zázemí nebo tréninkové plochy pro hráče je neskutečné.

Jiří Müller: Toho se u nás snad nikdy nedočkáme. Jsem alergický na řeči našich trávníkářů, kteří nekvalitní hřiště svádějí na vedra nebo spoustu deště. Je to o penězích. Majitel koupil Houston před pár lety za 250 milionů dolarů, dnes má hodnotu 480 milionů dolarů jen proto, že má licenci a funguje, ač klub neměl výrazné úspěchy. Majitelé fotbal berou jako byznys a dobře uložené peníze. A už i evropské kluby začínají kupovat hráče z MLS.

Jiří Müller: Věřím, že až se uzdraví a vrátí, začne hrát v tempu. Amerika jede hodně na data. Věřím, že klidně vydrží klidně sedm let a otevře dveře dalším Čechům. Peníze tam jdou vydělat skoro stejně jako v top pěti evropských ligách. Přitom tam není takový stres a tlak na výsledky jako v Evropě. Dobrá adresa pro každého fotbalistu.

Dovedu si to představit. Co jsme se bavili se známými, nemohli si život v Americe vynachválit, byť to byli spíš hokejisti.

Každý měl obrovské auto, všude šestiproudé silice, taky horko a neuvěřitelná vlhkost. Dorazil jsem na zápas s Vancouverem. Chtěl jsem omrknout už rozcvičku, vylezl jsem na tribunu a hned jsem byl totálně zplavený. I moje paní ale říká, že lepší vedro než zima. A všichni mě uklidňují: Rychle si zvykneš!

Zpočátku jsem čuměl, že vás v Americe neplatí klub, jak jsme zvyklí z Evropy, ale samotná liga. Vedení MLS musí schválit všechny smlouvy a podmínky. To mě zaujalo. Jsem na to zvědavý.

Na vlastní oči jsem viděl, že přístup Američanů k fandění je jiný. Dynamo prohrávalo v 85. minutě 0:3, hráč šel kopat roh a lidi si na tribuně stoupli a začali tleskat. Hned mě napadlo: Proč? Nemáte být náhodou naštvaní? Už ale i Ondra Lingr mi vysvětloval: Kámo, tady je to jiný. Tohle je tu úplně normální!