Oriundi nemají právo reprezentovat Itálii, tvrdil Mancini. Ke zlatu mu pomohli hned tři

Všechno začalo v roce 2015, kdy tehdejší trenér Squadry azzurry Antonio Conte nominoval do reprezentace Edera narozeného v Brazílii a Franca Vazquéze, jehož domovinou byla Argentina. „Italský národní dres by měl oblékat jen Ital. Italský hráč si zaslouží hrát za národní mužstvo, zatímco někdo, kdo se v Itálii nenarodil, i když má v naší zemi příbuzné, si to absolutně nezaslouží," pustil se do Conteho hodně tvrdě Roberto Mancini trénující tehdy milánský Inter. Nebylo mu totiž po chuti, že by za italský národní tým měli hrát oriundi.

Noví Italové, kteří se narodili mimo svou zemi, ale mají italský původ a vrátili se do země svých předků. Tam, kde se narodili jejich rodiče či prarodiče a oni díky nim získali italské občanství.

„Nejsem ani první, ani poslední, kdo tyto hráče do reprezentace povolává. Byli tady trenéři přede mnou, přijdou i po mně a všichni se po nich budou poohlížet. Naším zájmem bylo a je, aby italská reprezentace byla vždy co nejsilnější," odpověděl mu Conte.

Minulost mu dávala skutečně za pravdu.

Už v roce 1914 se v italské reprezentaci objevil první oriundi. Argentinec s italským kořeny Eugenio Mosso. A když v roce 1934 chystal legendární italský trenér Vittorio Pozzo reprezentaci pro mistrovství světa, zařadil do národního týmu hned tři navrátilce ze zámoří. Luise Montiho, který v roce 1930 reprezentoval na prvním světovém šampionátu Argentinu a čtyři roky nato oblékl na mistrovství světa barvy Itálie a ve finále proti Československu (2:1) vstřelil důležitou vyrovnávací branku.

Enrique Guaita, jenž rovněž nastupoval v roce 1930 za Argentinu, ale po čtyřech letech gólem vstřeleným Rakušanům zajistil Itálii postup do finále mistrovství světa. Raimunda Orsiho, který reprezentoval Argentinu jak na olympijských hrách, tak na mistrovství světa, aby čtyři roky po šampionátu v Uruguayi pomohl své Itálii k zisku Zlaté Niké.

„Pokud mohou pro Itálii umírat, mohou za ni i hrát," umlčel Vittorio Pozzo všechny nacionalisty a kritiky, kteří mu vyčítali, že do týmu pro světový šampionát v roce 1934 vybral hned tři oriundi.

Pravidla FIFA podobnou změnu reprezentačních barev umožňovala a Itálie toho využila. A nejen ve třicátých letech, kdy se stala mistrem světa jak v roce 1934, tak i o čtyři roky později na šampionátu ve Francii, kde v pařížském finále porazila Maďarsko 4:2.

Statistici uvádějí, že hned sedm oriundi pomohlo Itálii k čtyřem titulům mistrů světa. V roce 1934 Brazilec Anfilogino Guarisi a argentinské kvarteto Attilio Demaria, Enrique Guaita, Luis Monti a Raimundo Orsi, o čtyři roky později ve Francii Miguel Andreolo, který pocházel z Uruguaye, a v roce 2006 Mauro Camoranesi, jenž se narodil v Argentině.

Teď se tři další zasloužili o titul mistrů Evropy.

Jorginho, který se narodil v brazilském přístavním městě Imbituba, do Itálie přišel v patnácti letech a občanství získal po pradědečkovi z otcovy strany.

Emerson Palmieri narozený v Santosu, jenž ještě v sedmnácti reprezentoval Brazílii na mistrovství světa této věkové kategorie a italské občanství získal v roce 2015.

Rafael Tolói, který jako místo narození uvádí vesničku Glória D´Oeste na hranicích Brazílie a Uruguaye. S brazilskou reprezentační dvacítkou vyhrál jihoamerický šampionát, na mistrovství světa s ní skončil druhý a teď se stal se Squadrou mistrem Evropy. Přitom italské občanství získal teprve v únoru 2021 díky tomu, že jeho prarodiče pocházeli z Trevisa.

„Bez nich by náš národní tým nebyl tím, čím byl a je," uznal po londýnské korunovaci trenér Roberto Mancini, že oriundi do italské reprezentace patří a pomáhají jí k triumfům, i když se v Itálii nenarodili.

Aby ne, když Emerson odehrál na šampionátu 292 minut, Tolói 127 a Jorginho byl se 705  minutami po brankáři Donnarummovi dokonce druhým nejvytíženějším hráče Squadry. A to už není řeč o rozhodující penaltě, kterou Jorginho v semifinálovém rozstřelu proti Španělsku proměnil a poslal italskou reprezentaci do finále.