Článek
Londýn (od našeho zpravodaje) - Když na prohlídce stadionu nadhodíte jména českých gólmanů, kteří tu působili, průvodce Alan se usměje. „Měl jsem štěstí, že jsem je tu vidět hrát, protože hodně lidí je tu asi už nezažilo,“ říká vytáhlý muž v obleku s připnutým klubovým odznakem na saku.
„Všichni tři byli skvělí brankáři. Urostlí, silní, odvážní. Nebáli se soupeři skočit pod nohy a vrhnout se po míči. Byli nejen výborní gólmani, ale i lidé. Fanoušci na ně rádi vzpomínají,“ přibližuje Alan.
První tu byl Stejskal, který do QPR přišel v roce 1990. Za čtyři sezony si připsal 119 soutěžních startů, zanechal tu největší renomé. Byl vůbec prvním reprezentantem klubu, který vyznává modrou a bílou barvu, ze zemí mimo Velkou Británii a Irsko. To je zachyceno na tabuli, kam přibývají všichni hráči povolaní do seniorských národních týmů.
„Byl úžasný. Myslím, že pro něj bylo ze začátku těžké naučit se jazyk a pochopit odlišný styl fotbalu, ale byl opravdu skvělý a hodně jsem se od něj naučil,“ vzpomínal na Stejskala v jednom z rozhovorů jeho brankářský parťák Tony Roberts.
V roce 1998 zamířil do Queens Park Rangers další z českých brankářů Mikloško. Končil tu aktivní kariéru, za tři sezony naskočil do 62 soutěžních zápasů. Nedávno v 64 letech zemřel. Nejvíc se prosadil ve West Hamu, který právě v pátek v zápase proti QPR uctí Mikloškovu památku. Symbolicky, chytal za oba kluby. Jako poslední tu byl Černý, mezi lety 2008 až 2013 odehrál 87 soutěžních utkání.
I nyní má český fotbal v QPR zastoupení, i když jde zatím o příslib do budoucna. Na soupisce rezervy figuruje devatenáctiletý obránce Timothy Akindileni, který před rokem a půl dvakrát nastoupil za českou reprezentaci do osmnácti let. Má českou maminku a tátu z Nigérie. Právě hráči, kteří mají třeba jen jednoho z českých rodičů a žijí celý život v zahraničí, se začínají v českých mládežnických výběrech objevovat víc a víc.
Akindileni je ale na začátku cesty, aby se prosadil a aby si ho i fanoušci QPR všimli. Queens Park Rangers není kolosem jako těžké londýnské váhy Arsenal, Chelsea, Tottenham nebo West Ham. Je menší, skromnější, ale má své kouzlo.
V každém koutě stadionu, který má kapacitu zhruba 18,5 tisíce diváků, je nějaká připomínka klubové historie. Fotky hráčů, tabule s jejich jmény, průřez historií stadionů, ve kterých klub působil. Trofeje, dresy, další artefakty. Na každém kroku je něco, co připomíná, jak jsou v Queens Park Rangers hrdí na svou historii, sepětí s fanoušky, na své bývalé hráče. Tedy i na Stejskala, Mikloška a Černého.
