Článek
Zatrpklý Zeman sice nemá k fotbalu přílišný vztah, i když i jeho přiměl velký jablonecký čáp Pelta k tomu, aby před čtyřmi lety přihlížel v pražském Obecním domě dekorování Fotbalisty roku 2015, a dokonce si s Petrem Čechem potřásl rukou, což byl skutečně od Pelty majstrštyk. Nezapomínejme ale, že blahé paměti Zeman respektovaným prognostikem býval. A i jeho dedukce a výhledy do budoucna povětšinou došly naplnění.
Teď sice z něho dští hlavně stařecká zloba a opovrhování vším a všemi, čas od času však jeho vývody v sobě kus pravdy pořád skrývají... Jako třeba jeden z těch posledních o umělcích vytvářejících ta nejlepší díla v dobách, kdy byli hladoví.
Historickou pravdu totiž této paralele upřít nelze, byť v dnešním světě sužovaném hrůznou koronavirovou pandemií s miliony nemocnými a statisíci mrtvými lidmi po celé planetě vyznívá nepatřičně a krajně nehumánně. A to pomiňme lidi zbídačené, strachující se o existenci a přežití, i když většinu z nich do tohoto marasmu nedovedla vlastní neschopnost, jak Zeman pohrdavě hlásá.
I hladoví mezi nimi jsou.
Fotbalisté samozřejmě jen obrazně, protože ti z první reprezentační garnitury se samozřejmě o kus žvance a navyklý životní komfort obávat nemusí. Lační ale jsou po patřičném zviditelnění a následně po angažmá v lepších klubech a prestižnějších ligových soutěžích, což najednou není zdaleka taková sci-fi jako ještě před pár lety.
Příklad Tomáše Součka a jeho transferu do West Hamu je inspirující. Narychlo zrozené angažmá Vladimíra Coufala ve stejném klubu a stejně prestižní Premier League motivující.
Český smutek. Reprezentanti prohráli ve Skotsku.
Pro jejich slávistické spoluhráče stejně jako pro všechny hráče, kteří se sešli v Šilhavého, ale koneckonců už předtím v září v Holoubkově reprezentačním výběru a svorně vycítili, že právě národní tým jim nabízí možnost na sebe upozornit a proniknout do lepšího, prestižnějšího a logicky i mnohem výnosnějšího fotbalového světa.
Samozřejmě tím, že budou ve své profesi schopní, ale také patřičně hladoví. Což ovšem platí i pro ty, kteří už na lepších adresách působí, ale ve vzniklé konstelaci a rostoucím přetlaku v boji o reprezentační dres cítí, že by je mohli vyměnit za ještě lepší štace.
Pokud budou prokazovat charakter, morálku, dají svůj kumšt ve prospěch týmu, budou náležitě hladoví. A zachovají si také pokoru, která ostatně zaznívala z omluvných slov Tomáše Součka poté, co v Glasgowě v samém závěru promarnil šanci na vyrovnání, a tudíž reálnou postupovou naději do elitní divize...
To vše jsou totiž nadějné přísliby.
Teď v Lize národů, za tři čtvrtě roku pro evropský šampionát.
Ostatně, největší poválečné úspěchy československého i českého fotbalu se přece zrodily zásluhou vyhladovělé hráčské generace. V Chile před pomalu šedesáti lety přičiněním tehdy „no name" Masopustů, Pluskalů, Kadrabů, Popluhárů, Schererů, v Bělehradě v šestasedmdesátém, kdy pro změnu v té době světu a Evropě neznámí Panenkové, Nehodové, Viktorové, Ondrušové, Dobiašové vycítili možnost nabídnout se vyspělejším fotbalovým zemím a renomovanějším klubům.
V dobách tuhé normalizace z toho žádný mimořádný profit neměli, ale hlad jim pomohl „alespoň" k titulům mistrů Evropy.
Prezident Miloš Zeman při přijetí zástupců českého zlatého týmu z mistrovství Evropy 1976. Na snímku vlevo Antonín Panenka.
To jejich následníci na mistrovství světa v Itálii v roce 1990 a i potom na evropském šampionátu v Anglii v šestadevadesátém účast ve čtvrtfinále, resp. finále směnili za lukrativní angažmá. I Zemanem zmiňovaný hlad jim dopomohl, aby o sobě dali vědět, zviditelnili se a prodali se na náramně dobré adresy.
Teď je hlad cítit z reprezentace zase. V neděli v Izraeli, kde i po všech peripetiích a covidových ranách prožitých na Kypru a při transferu do Haify předváděl Šilhavého celek v úvodních dvaceti minutách fotbal zasluhující absolutorium a naplňující trenérovy představy o módu, v němž by měl hrát.
Radost českých fotbalistů po úvodním gólu v duelu Ligy národů s Izraelem.
Ve středu ve Skotsku víceméně rovněž, i když vytrvalá převaha, pracovitost a snaha k bodovému zisku nevedla, neboť scházel nejen trenér Šilhavý uvržený v Praze do karantény, ale především kreativita, nápady, patřičná produktivita a zužitkování vytvořených šancí. Tedy faktor X, jenž dávají národnímu týmu hráči, kteří dopadli stejně jako kouč. Dočkal, Schick, Jankto, Krmenčík a spol.
Snaha reagovat na lacinou chybu v úvodu střetnutí, která v Hampden Parku poznamenala partituru zápasu, však byla na mužstvu patrná. Hlad po její nápravě a úspěchu také.
Proto alespoň v něčem kvitujme žlučovité Zemanovy hovory z Lán.
Pokud by se prezidentovy paralely s historií opravdu naplnily a jako prognostik neselhal stejně, jako selhal na prezidentském stolci, skrývalo by se v jeho poselství alespoň něco dobrého a povzbudivého.
Pro český fotbal a jeho reprezentaci určitě.
| Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi, Železná Sparta, Od Bicana k Lafatovi. Je držitelem Ceny dr. Václava Jíry a Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. |
