Článek
Samozřejmě že je k tomu zapotřebí naplnění hned několika základních premis. Plného týmového zaujetí po celých devadesát minut bez ohledu na vývoj střetnutí, momentální skóre i čas. Ochoty eliminovat handicapy v individuálních a technických kvalitách a dovednostech pracovitostí, pohybem, zarputilostí v osobních soubojích, vůlí rvát se o každý míč a každý metr hřiště. Vědomí, že nachystaný taktický plán je třeba vzít beze zbytku za svůj, ztotožnit se s ním a na hřišti ho naplňovat.
Tohle všechno reprezentace v pátek prokázala, a protože americký objev Ondrášek vnesl do týmu kus nezbytného bláznovství a potřebný drajv k tomu, mělo utkání s favorizovanými Angličany vpravdě hollywoodský happy end. Pro Ondráška, pro národní tým také.
Možná i proto trenér věřil, že se opojný odér přenesl v Edenu i na hráče, kteří sledovali zápas s Albionem jen z lavičky a které mínil vyzkoušet tři dny poté v přípravě na Letné se Severními Iry. To aby věděl, s kým může kromě aktérů páteční kvalifikační partie ještě počítat a jaký by byl jeho eventuální přínos pro mužstvo, které získalo tak překvapivé body, s nimiž v postupových kalkulech nepočítal.
Naivní Šilhavého víra, že si řeknou o svou šanci. Scestná představa, že by mezi hráči z lavičky našel někoho, kdo by zapadl, nebo snad dokonce ještě vylepšil reprezentační soukolí, které v pátek tak brilantně šlapalo.
I od trenéra krok vedle, jímž téměř devalvoval páteční výsledek a zle si zahrál s reprezentačním renomé a reputací celého českého fotbalu, na kterou jsou tolik hákliví fanoušci a ti mocní na Strahově samo sebou také... Vždyť poločasový stav 0:3 hrozil stejnou blamáží, jakou zažil národní tým před rokem v ruském Rostově na Donu a za kterou zaplatil Šilhavého předchůdce Karel Jarolím hlavou.
Šilhavý se sice pokoušel jedenáctku náhradníků bránit tím, že hráčům nescházel odpovídající přístup a ochota bojovat a že jeho rozčarování pramenilo spíše z jejich nedostatečné herní odvahy, alibismu a neochoty vzít na sebe odpovědnost, ale i toto poznání mu k procitnutí stačilo. Stejně jako ke zjištění, že kromě svých vyvolených a Anglií prověřených už mu zbývá pramálo možností po kom sáhnout. Z deseti náhradníků z první půle letenského zápasu si snad o další šanci řekl jediný Kopic a na sinusoidě zmaru a jistých příslibů se zmítající Řezník, mezi potencionálním adepty v zahraničí by s výjimkou několika zraněných Šilhavého oblíbenců momentálně ani slepé kuře zrno nenašlo...
V minulosti se pochopitelně našli trenérští grofóvé, kteří si mohli dovolit postavit sestavu z „prašivek" vysedávajících věčně mezi náhradníky a nehazardovat přitom s výsledkem a reputací národního týmu. Jako třeba Šilhavého trenérský učitel Karel Brückner na evropském šampionátu v Portugalsku proti Němcům. Jenže ten měl k dispozici kvalitativně jinou hráčskou generaci a pochopitelně i jiné náhradníky na lavičce.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda Šilhavého poločasové zjištění zaplacené nakonec prohrou bylo cennější a pro reprezentaci prospěšnější než opětovná sázka alespoň na gró sestavy, která porazila Angličany a v pondělní přípravě se Severními Iry se jí nabízela možnost k dalšímu sehrávání, zafixování herních automatismů i třeba zkoušení standardních situací v ostrém, byť jen přátelském duelu. Zvláště, když v současném mezinárodním termínovém kalendáři se podobné příležitosti nabízejí sporadicky a v budoucnu už se nebudou vyskytovat prakticky vůbec. Zejména, když ani při reprezentačních srazech trenér nemá k něčemu podobnému dostatek času a prostoru, což sám připomíná.
Na to ovšem odpoví až listopadový kvalifikační zápas s Kosovem.
Zápas o život, jak ostatně připomněl sám trenér vědom si toho, že pouze vítězství a postup na EURO 2020 patřičně zhodnotí výhru nad Anglií a ospravedlní i jeho krajně nevydařený experiment v konfrontaci se Severními Iry.
Zdeněk Pavlis
Zdeněk Pavlis pracuje padesát let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi, Železná Sparta, Od Bicana k Lafatovi. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu a laureátem Ceny dr. Václava Jíry.
