GLOSA: Tak dlouho čelil Kane posměchu, až se stal králem

Fotbal umí být krásný, jindy zas nesmírně krutý.

Kane tak dlouho poznával druhou stránku světového fenoménu, až se na něj osud usmál a s otevřenou náručí ukázal tu první.

Vypadal, že je prokletý, ale dlouho vlastně jen dojížděl na to, jakým je srdcařem. Za Tottenham střílel stovky gólů, tým držel nad vodou dlouhá léta skoro sám. Zájem o něj? Toho bylo, stačilo si vybrat z plejády velkoklubů, které se šikovaly v zástupech před dveřmi.

Jenže Kane kopal za Spurs od jedenácti let a toužil s klubem, kde vyrostl, něco vyhrát. Nepovedlo se, ale lze ho z toho vinit? Však se podívejte, kam se Tottenham propadl po jeho odchodu…

To ale vtipálky, v dnešní době internetu obzvlášť kreativní, nezastavilo. „Ten, který nikdy nic nevyhrál“. To byl po dlouhá léta Harry Kane.

Tedy kromě individuálních cen pro nejlepšího kanonýra všech možných i nemožných soutěží.

V létě 2023 už Kane podvolil a postupně se potápějící Tottenham opustil. Podepsal v Bayernu. Dres německého hegemona? To je přeci garance mistrovského titulu a ukončení půstu, ne?

Ne.

Během Kaneovy premiérové sezony v Bayernu tamní bundesligu zválcoval Leverkusen. Mimochodem, s Patrikem Schickem, Adamem Hložkem a Matějem Kovářem.

Vtípků přibývalo. A upřímně, empatičtějším jedincům už začalo být anglického plejera téměř líto.

První týmovou trofej vyhrál Kane rok poté, až loni v létě. V sezoně 2024/25 už totiž Bayern domácí soutěž ovládl.

Po roce a čtvrt, během něhož Kane s Bayernem ligu obhájil a navrch přidal dva triumfy v superpoháru a jeden v poháru, mohl Kane s úsměvem zapózovat s novým kámošem v ruce. Zlatým míčem. Ve svém Londýně.

Poetické. A jak to od prvního úspěchu šlo rychle!

Ale Zlatý míč není kýčovitá televizní talentová soutěž, aby v ní spíš než schopnosti rozhodoval dojemný příběh. Samozřejmě by se šlo rozepsat o tom, jaký je Kane modelový profík. Jak se musel v mladém věku zocelit hostováními, jak nebyl považován za supertalent, kterému se automaticky věští budoucnost mezi světovými megahvězdami. Nebo jak se mu vyhýbají hvězdné manýry, vymetání barů, všemožné románky. Vždyť s manželkou Kate se zná od základky a vychovávají spolu čtyři děti.

Nejdůležitější na Kaneově Zlatém míči je, že si ho zcela jednoznačně zasloužil. Tím, co předváděl na zeleném pažitu. I kdyby žádné prokletí, žádná láska k mateřskému klubu a ani žádné vtipy neexistovaly.

Ani 73 gólů (mimochodem, bláznivá cifra) nedemonstruje, o jak skvostného fotbalistu jde. Kapitán anglického nároďáku není „jen“ zakončovatelem, který si postaví stan v malém vápně a vyleze z něj, když vycítí centr ze strany či přihrávku před prázdnou.

Kane redefinoval post klasické devítky. V dnešním fotbale, kde hraje prim bránění jeden na jednoho, si seskočí až ke středním záložníkům. Nebo klidně pod ně. Soupeřova stopera vytáhne s sebou a perfektní diagonálou na 70 metrů najde spoluhráče pomalu i poslepu.

Dává tak najevo, že fotbal jako takový cítí téměř dokonale. Když je potřeba, tvoří hru. Nevadí mu absolvovat sprint přes celé hřiště, aby pomohl parťákům v defenzivě. Jindy vlétne do vápna a mičudu zatluče hlavou pod břevno. Nebo do toho práskne zpoza šestnáctky. Pravačkou, levačkou. Je mu to jedno.

Komplexní plejer se vším všudy.

Jeho konkurenti v boji o Zlatý míč, Lamine Yamal s Kylianem Mbappém, trápí soupeře jinými způsoby, i oni umí být devastující. Pro některé možná zábavnější na sledování, to je věc vkusu. A dá se čekat, že Zlatý míč minimálně jeden z nich v budoucnu získá.

V minulé sezoně byl ale nejlepší Kane.

Kterému už se snad nikdo nikdy nebude smát za to, že toho nevyhrává dost.