Hlavní obsah

Mladí jsou mým hnacím motorem, líčí matador Sparty. S dravci pořád drží krok

Po ledě se prohání s nálepkou nejstaršího útočníka kádru. S eskem na hrudi válí Lukáš Pech osmou sezonu, šatnu kdysi sdílel třeba s Tonem, Hlinkou nebo Simonem. Malý velký muž sparťanské ofenzívy oslaví na podzim už 38. narozeniny, přesto mladým dravcům pořád dává na frak. V minulých čtyřech sezonách kraloval týmové produktivitě základní části a v jejím popředí se držel i v té letošní, když dohromady nastřádal 11 zásahů a 26 asistencí.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Lukáš Pech ze Sparty Praha oslavuje jeden ze svých gólů.

Článek

Věk na vás není znát, přesto nečelíte občas v kabině narážkám od mladších hráčů?

Od kluků, kterým je třeba osmnáct nebo dvacet moc ne, ale ti trochu starší si občas ze srandy rýpnou. Vždycky jim odpovídám, jsem zvědavej hoši, kde budete v 37 letech vy. Někdy mi věk probleskne hlavou a říkám si, ty vole, seš tady nejstarší útočník. Snažím se ale být s mladými furt na dobrý vlně, dělat srandy, pořád se udržovat a ukazovat, že na to ještě mám. Jsou mým hnacím motorem, chci se jim vyrovnat nebo být lepší než oni.

Už v mládí jste patřil k velkým dříčům, i to je důvod, proč se stále držíte na top úrovni?

Já si to myslím, byť to nemám ničím podložený. V mládí jsem byl slaboučkej, ale mrštnej a snažil se využívat svou rychlost. Když jsem pak šel do juniorky Varů nebo potom na dva měsíce do letní přípravy jihlavského áčka, hodně se tam cvičilo, což mi nevonělo. Vážil jsem necelých 60 kilo a najednou zvedejte šedesátikilovou činku... V osobním volnu jsem si postupně přidával. Pak odešel do Varů, kde se makalo neskutečně. Když jsem viděl, jak kluci dřou, říkal jsem si, přece nebudu jedinej, kdo to tady odflákne. Naučil jsem se, že musím vydržet. Měl jsem vůli. Byl to odrazovej můstek, proč ještě furt hraju, tělo je imunní proti extrémní zátěži. Navíc jsem soutěživej typ, nerad prohrávám v jakékoliv hře.

Ve Varech jste tehdy měl v osmnácti letech potíže zvednout na bench i padesát kilo.

Ano, v Jihlavě se trénovalo s malinkými činkami, spíš do rytmu s dvoukilovými nebo pětikilovými. Bench se tolik nedělal. Když jsem pak viděl ve Varech ty vzpírárny... Těžký. Nic příjemného to pro mě nebylo.

Během kariéry se vám vyhýbala i vážná zranění, snažil jste se o tělo hodně pečovat?

Myslím si, že to je spojené zase s mojí dřinou, kdy mladé tělo dostávalo ohromné dávky a není tak náchylné k zraněním. Roli hraje i fyziologie. Ale že bych se extrémně staral o svoje tělo, to ne. Já se nikdy nějak neprotahoval. Přišlo mi to divný. Tedˇ se před utkáním protáhnu, rozběhám, pak tělo zahřeju při rozcvičce na ledě. Žádné speciální cviky ale nedělám.

Hlídáte si v posledních letech víc jídelníček?

Dřív jsem si dopřál všechno. Hranolky, smažáky, tatarku, knedlíky, zelí, vrabce, což si teď už nemůžu dovolit. Když máme někdy pět šest dnů volna, vrabce si jednou třeba dám nebo svíčkovou, kterou vařím pro děti. Ale nenandám si na talíř pět knedlíků, ale jenom dva knedlíky a hodně omáčky. Odbourával jsem i pečivo, jím hodně zeleniny a maso.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Hokejová bitka. Lukáš Pech ze Sparty Praha a Kelly Klíma z Hradce Králové během utkání 34. kola Tipsport extraligy.

Sparta získala Prezidentský pohár. Panuje velká spokojenost po předchozích slabších sezonách?

Vždycky je co zlepšovat, co odstraňovat, ale jinak jsme spokojení. Neměli jsme nějaké výkyvy a propady. Výkonnost jsme si drželi v sezoně stejnou, i atraktivita hokeje se zvedla.

Mužstvo cepuje duo Hořava, Jandač, jehož jste zažil ve Spartě už v prvních třech sezonách. Změnil se trenérsky?

Myslím, že ne. Je furt stejnej, jde do toho naplno, žije hokejem. Je do toho blázen, když ho to chytne, umí na hráče zostra a jeho průpovídky jsou taky legendární. A vtipný. S Jardou Hlinkou má na starosti útočníky, po tréninku máme nějaká cvičení. Pan Hořava si zase bere beky, se kterými výborně pracuje, mluví si s nimi, radí jim. Dobře se doplňují. Notují si.

Jak jste si rozuměl s Němcem Uwe Kruppem?

Já s ním žádné problémy neměl. Taktiku, kterou razil, jsem se snažil dodržovat. Ale hráli jsme hodně bez puku, dost se zbytečně nahazovaly, místo abychom byli konstruktivnější. Od beků nechtěl, aby útočili. Aby byli na modré čáře, moc se nemíchali dolů, když se hrálo v útočné třetině. Chtěl po nás něco, na co hráči tady nebyli zvyklí. Neměl k tomu tady asi uzpůsobenej tým. Ze začátku to ale fungovalo. V minulé sezoně jsme byli polovinu soutěže první, měli náskok, jenže poté přišel velký výkonnostní propad. Nedokážu říct, kde se stala chyba.

Ve Spartě patříte k služebně nejstarším hráčům, je současný tým v něčem silnější?

Když jsem sem přišel v roce 2013, tým byl strašně kvalitní. Hráli tu Toňák, Hlinka, Rolinek, Kumstát... Předváděli jsme fantastickej a útočnej hokej, dávali plno gólů, v základní části útočili na rekord v počtu bodů. Ale v semifinále pak vypadli v sedmém zápase s Kometou a zahodili celoroční snažení. Fakt škoda. Největší chyba, že jsme tehdy titul nevyhráli. Silný mančaft jsme měli i v roce 2016, kdy jsme byli ve finále s Libercem a o rok později hráli finále Ligy mistrů. Pak to šlo trochu dolů. Kvalita tu v porovnání s letoškem taková nebyla. Loni v létě se nakoupili výborní hráči, střílíme dost gólů. Na herní stránce je to vidět. I trenéři tomu pomohli, vtiskli mužstvu tvář.

Foto: Roman Vondrouš, ČTK

Sparťan Lukáš Pech střílí rozhodující gól v samostatných nájezdech brankáři Pardubic Konstantinu Barulinovi.

Finále play off jste si už se Spartou zahrál, jenže na Masarykův pohár nedosáhl. Letos určitě větříte velikou šanci...

Titul by byl nádherný. Proto jsem do Sparty šel, abych pohár zvedl. Ale momentálně přemýšlím jenom o nejbližším soupeři. Jedu zápas od zápasu, dát do každého úplně všechno a uvidíme, kam dojdeme.

Probíhají spekulace ohledně vaší budoucnosti. Jednáte se Spartou o nové smlouvě?

Jednám. Jsme na půli cesty. Uvidíme...

Máte čtyři děti, jak to s manželkou zvládáte?

Je to záhul, ale dá se to. Samozřejmě občas docela fofr. Někdo mluví z jedný strany, jiný zase z druhý... Když každej něco zrovna chce, je to šílený (úsměv). Nevíme, kde nám hlava stojí. Každý dítě zlobí, což je normální, my nebyli jiní. Jsou dny, kdy jim povolím víc já nebo naopak manželka. Stresu kolem dětí je hodně, takže taky dokážeme vybouchnout, což se ale nestává moc často. Snažíme se, aby si dětství užívali a byli spokojení.

Nejstarší syn Lukáš také hraje hokej. Na led kvůli špatné epidemické situaci chodit nemůže, což mu samozřejmě chybí stejně jako ostatním dětem...

Příjemný to není. Led mu určitě chybí, ale nedá se nic dělat, je to teď zakázaný. Hokej ho jinak baví. Akorát je trochu línější, takže potřebuje, aby ho do některých věcí vždycky někdo došoupal a donutil. Je pohodlnej, vyhovuje mu sedět u televize nebo mobilu a rád by hrál hry, ale aby šel cvičit, to ho samo nenapadne. Ale jsou to děti a já nebyl jinej. Pochopitelně teď je jiná doba. My počítače neměli, televize měla tři čtyři programy, takže já chodil hodně ven s klukama. Měli jsme skvělý hřiště, mohl jsem hrát i fotbal, hokejbal, basket, tenis, což byla výhoda. Hodně nás to bavilo, furt jsme v něčem soutěžili. Když se nám nechtělo sportovat, tak jsme hráli třeba na babu nebo na schovávanou. Prostě dětské hry.

Když to ještě situace dovolovala a mohlo se na led, hodně jste Lukášovi radil?

Snažím se mu poradit v nějaké situaci, aby se do toho vžil a přemýšlel. Je ještě dítě, ale za chvíli půjde do dorostu, kde se trochu láme chleba. Měl by zabrat, zesílit... Nikdo neví, co bude za pár let, jestli bude hrát hokej nebo se učit, chodit do práce... Ale dostává podporu od rodiny, aby se mohl rozvíjet a třeba něco dokázat.

Reklama

Související témata: