Článek
Do extraligy vstoupil Pyrochta před 10 lety v Liberci a hned získal s týmem stříbrné medaile. Poté působil v Kometě, ve Vítkovicích a poslední tři sezony v Mladé Boleslavi. Zkusil si hokej i v nižší zámořské soutěži, ve Finsku a ve Švédsku.
Jedenasedmdesátkrát oblékl dres národního týmu, se kterým si v loňském roce zahrál i na mistrovství světa. „Byl jsem fakt šťastný, že si mě Třinec vybral. Je to obrovská motivace a z mé strany v podstatě snadné rozhodování,“ řekl Pyrochta.
Také rodina přijala stěhování z Mladé Boleslavi do téměř čtyři sta kilometrů vzdáleného Třince s nadšením?
Musíte si proti sobě postavit nějaké plusy a mínusy. Bylo to pro nás velké stěhování a tohle byla asi jediná věc, nad kterou jsem přemýšlel. Mám dvě děti, obě jdou do školky, takže je to ještě v pohodě. Z hokejového hlediska bylo to rozhodování ale snadné a rychlé.
Filip Pyrochta na tréninku Třince.
Je Třinec v českém hokeji místo, které se neodmítá?
Posledních pět deset let ukazují, že tady hokej dělají fakt dobře. Bylo to taky jedno z kritérií a určitě mě lákalo hrát play off a sáhnout si tady na úspěch. Když jsem poprvé vstoupil do třinecké kabiny a viděl zázemí, tak jsem si říkal, že to snad ani není možné. Jsou tu výborné podmínky. Hráč má tady neuvěřitelný servis, aby se dostal na nejvyšší úroveň a mohl předvádět tu nejlepší hru.
Měl jste nabídky i ze zahraničí?
Mou prioritou bylo být na blízku domovu. Zabydleli jsme se kousek za Libercem, tam máme svůj baráček a chceme, aby se děti viděly s babičkami a s dědy. Jsme sice docela daleko, ale pořád jsme v Česku. Myslím, že pro rodinu je tohle nejlepší varianta.
Třinec hodně spoléhá na týmovost. Kádr se v posledních letech mění jen kosmeticky. Je cítit, že hráči tvoří velkou partu?
Určitě. Co jsem zatím poznal, tak to na mě působí tak, že kabina je semknutá, zároveň je mezi kluky obrovská soutěživost na ledě i mimo led. Takže s tím souhlasím.
Třinec je průmyslové město, které leží na úpatí Beskyd. Co jste už stihl prozkoumat? Byl jste na Javorovém vrchu?
Byl. V letní přípravě jsem tady byl ve všední dny sám, takže jsem měl spoustu času. A jednoho dne jsem se tak nudil, že jsem vyrazil na Javorový vrch. Nahoru jsem to vyšlapal, dolů už to ale trošku bolelo, až jsem si říkal, že jsem to asi možná přepískl. Ale byl jsem tam, s týmem jsme pak prozkoumávali na soustředění hory na Slovensku, takže ze mě bude takový… jak to říct, no… horal (smích).
Doposud jste na hory nechodil?
Ne, tohle bylo poprvé (smích).
Už se zvládnete domluvit směsí polštiny a češtiny „po našymu“, kterou na Třinecku spousta lidí hovoří?
To bude ještě chvilku trvat, uvidíme, jestli se to vůbec naučím. Občas musím přemýšlet, co po mně někdo chce.
Necítíte se proto v Třinci trochu jako cizinec?
To ne, ale říct v nářečí nedokážu nic (smích).
