Krejčí: Nikdy jsem nechtěl zápas za nároďák tolik vyhrát

Tampere (od našeho zpravodaje) - V roce 2012 byl Krejčí i u dosud poslední české medaile z MS. „Pocity jsou dost jiné, přece jen jsem o deset let starší. Vážím si toho letošního bronzu fakt hodně a jsem rád za to rozhodnutí cestu na šampionát podstoupit. S celým mužstvem jsem si to ohromně užil,“ mínil.

Pro reprezentanty ale nebylo jednoduché setřást zklamání z toho, jakým způsobem Kanada přejela český tým v boji o finále. „Zapnuli jsme si večer na hotelu fotbalovou Ligu mistrů, pak šli do postele a vzali to tak, že je nový den,“ líčil Krejčí, jak pustil všechno z hlavy.

Hodně ho ale mrzelo, že se sám uchýlil k oplácení. „V kabině jsme si řekli jasně, co bylo na těch faulech špatně a co se musí změnit. Nešlo jen o stupidní vyloučení, ale měl jsem i dojem, že po povedené první třetině jsme se báli hrát s pukem, jen ho od sebe odhazovali,“ uvažoval.

„Nebylo ani příjemný, když jsme na konci první části dostali i od Američanů gól do šatny, ale přesto byla z týmu cítit ohromná energie. Od poloviny utkání jsme všichni byli v laufu a střídačku ovládla během obratu ve třetí třetině taková euforie, že si ji budu pamatovat do konce života,“ mínil Krejčí, jenž si pro trofej určenou bronzovému celku jel společně s kapitánem.

„Prožili jsme toho s Červusem za téměř dvacet let spolu opravdu hodně. Vím, jak jemu na tom záleželo, on znal moji touhu. Pasta nám taky ohromně pomohl. Když mě Roman ubezpečil, že to myslí vážně, tak jsme se pro tu plaketu vydali spolu. Doufám, že z toho budeme mít nějakou pěknou fotku a vystavím si ji,“ líčil docela dojatě Krejčí.

„Udělali jsme radost fanouškům i celému národu a oslavíme to, jak se patří. Co všechno to znamená, mně dojde asi až později. Teprve pak se asi můžu začít bavit o tom, jestli je tohle reprezentační tečka, ale každopádně jsem moc rád, že jsem na letošním šampionátu byl,“ říkal.