Bývalý elitní český střelec přiznává: Gretzky byl pro mě jako spása. Co hodlá dělat po konci kariéry?

Od žáků jsem byl jeden z těch lepších v Boleslavi a když se konaly turnaje, tak jsem se porovnával s těmi nejlepšími z ostatních týmů. Pak přišly reprezentační šestnáctka a sedmnáctka. Neříkal jsem si, že budu v NHL, nebo v nároďáku, ale vyrovnal jsem se těm lepším. V juniorce v Kanadě jsem pak zjistil, že tam je další konkurence. Ta mě formovala a posunovala dál.

V té době Boleslav nebyla v extralize, některé roky se tam dokonce hrála jen druhá národní liga. Ale vzhledem k tomu, že v mladším i ve starším dorostu se hrála extraliga, tak jsem necítil potřebu, abych odešel v rámci Čech v tak mladém věku. Když se ale naskytla možnost jít do Kanady, tak se mi to jevilo jako nejlepší varianta pro další rozvoj.

Pro člověka, který byl zvyklý být doma a mít o všechno postaráno, to byla obrovská změna. Já měl velké štěstí, že tam byl už rok předtím Jirka Fischer. Taky byly večery, které jsem probrečel, protože se mi stýskalo, ale mohlo to být ještě těžší. Jirka mi to ulehčil po stránce hokejové a pomohl i s věcmi okolo.

Sezónu před draftem jsem měl v Hullu slušnou. Nebyla úplně neskutečná, ale podle žebříčků to vypadalo, že mě někdo vezme. Měl jsem být někde na rozhraní 2. a 3. kola. Když jsme tam pak letěli a dlouho to nepřicházelo, tak už jsem začal být nervózní. V Bostonu nás tehdy byla celá skupina od agenta Jirky Crhy: Michal Sivek, Martin Havlát, letěl i můj táta s bráchou. Věřil jsem, ale říkal jsem si, ať už to přijde, a nakonec z toho bylo 7. kolo. Ale když se na to zpětně podívám, tak to sedmé kolo bylo kvalitou pomalu srovnatelné s prvním kolem. Byl tam totiž i Martin Erat, Henrik Zetterberg. Byl jsem rád, že mě bralo Colorado, v tu dobu jeden ze tří čtyř nejlepších týmů. Od prvního kempu to pak byl jiný svět.

Já se snažil být soudný. Neříkal jsem si, že budu draftovaný a zítra jdu hrát za Avalanche. Bral jsem to, že jsem prostě v super klubu. Vždycky jsem měl rád Joe Sakika, ještě když byl v Québeku. Na prvním kempu Colorada se to rozdělilo na tři části a já byl nejen v tom jeho týmu, ale dokonce s ním v lajně! Hrozně jsem si to užíval, na konkurenci jsem až tolik nekoukal, protože jsem se realisticky ještě neviděl tak nahoře. Byli tam vážně All-star hráči. Ale pak se to posunulo, další sezónu jsem měl lepší a pak v Shawiniganu úplně fantastickou, navíc jsme vyhráli šampionát dvacítek 2001 a až teprve v té době jsem o tom víc přemýšlet, jak bude těžké se prosadit do týmu.

My tam byli s Vencou Nedorostem, kterého Colorado draftovalo v prvním kole rok po mně. Společně jsme hráli i na dvacítkách a prožívali jsme všechno spolu. Když jsme podepsali smlouvu, tak Venca zůstal nahoře a mě jako posledního poslali na farmu. Já věděl, že to asi tak dopadne. Tehdy to tak bylo, že tým udělal jeden mladej, možná dva... Na farmě mi to ale šlo, po 20 zápasech jsem měl přes dvacet bodů, takže když se někdo zranil, nebo se mu přestalo dařit, já byl první, koho zavolali. A pak už jsem zůstal. Šel jsem krok za krokem. To je často lepší, než když si myslíte, že máte všechno jasné a pak vás pošlou na farmu a vy se v tom patláte.

Tím, že to byl vynikající tým a hvězdy měly své jisté, tak jsme neměli problém. Tihle hráči se snažili pomáhat těm mladým. My mohli iritovat kluky, kteří byli na hraně a my přišli a tlačili jsme na ně. Ti nás jako konkurenci brali, ale tak to je. Každý den musíte dokazovat, že na to máte. My se snažili tam dostat, oni se snažili udržet. Ale hráči jako Forsberg, Blake, Sakic, Drury, Milan Hejduk, ti nám hodně pomohli.

Pamatuju, že Patrick Roy byl hrozně přísný na Martina Škoulu, což bylo i vztahem gólman - obránce, ale ke mně se Patrick choval výborně. Ví se o něm, že je složitá povaha, ale možná to bylo i tím, že jsem hrál juniorku v Québeku, odkud on pochází. Z těch hvězd jsem měl vždycky dobrý pocit. Já si taky před nimi nikdy nevyskakoval a snažil se dělat, co je třeba.

Zpětně si říkám, že to byl hodně tvrdý kouč. Tam byly situace, kdy jsem vůbec nevěděl, co tím zamýšlel. Na druhou stranu mi dal šanci být v týmu a hrát ve 20 letech NHL. Teď musím být vděčný, i když v té době jsem to vnímal jinak. Zase bylo jasné, že nebude řvát po hráčích, jako je Sakic. Nám ale pomáhali kluci jako Drury, Tanguay, kteří si tím prošli před námi. Když začal Hartley řvát, tak říkali, ať jsme v klidu, že tohle zažili. Když pak byl Hartley v Atlantě, tak jsem slyšel od kluků podobné historky. Od těch v Calgary taky...

Často jsem o tom přemýšlel. Před výlukou to byl jiný hokej. Pamatuju, že jsem hned dával góly, takže mě posílali na přesilovku, ale kvůli konkurenci v týmu jsem musel chodit před branku, protože od mantinelu hráli jiní borci. Vybavuju si zápas, kde mi dal Hatcher tři krosčeky a já byl rád, že jsem dojel na střídačku. Sám se někdy divím, jak jsem tím prošel, než se změnila pravidla. Fauly hokejkou, sekery, krosčeky se skoro nepískaly.

Tam už se to pár sezón před mým příchodem rvalo skoro vždycky. Když to jednou vypuklo, tak jsem se díval na jejich střídačku, koho já bych si tam vybral...

To jsem si přesně říkal, že kdyby na mě vyšel... Ale tehdy si žádný bitkař typu McCartyho nedovolil někoho jen tak zmlátit. To mělo nějaká nepsaná pravidla. Ale když se to začalo řezat, tak jsem si vybíral v hlavě soupeře, se kterým bych alespoň nějakou šanci měl.

Souhlasím, pak jsme hráli ještě finále konference s Phoenixem o deset let později, ale tým na to nebyl. Ten můj první rok to bylo blízko. Colorado vyhrálo v roce 2001 a šlo na Detroit. Vědělo se, že kdo vyhraje sérii, asi vyhraje i Stanley Cup, protože z Východu byla ve finále překvapivě Carolina. Na Západě ale byly lepší týmy. Vedli jsme 3:2, hráli jsme doma. To byl  ten zápas, kde Patrick Roy myslel, že má puk v lapačce, jenže byl za ním, dostali jsme gól  a tam se to celé otočilo. Ale jak jsem byl mladý, tak jsem si říkal: Nevadí, takhle to bude každý rok. Pak člověk zjistí, že může být vyměněný a já si zahrál play off zase až ve Phoenixu.

Hmm, jo. Byla to první výměna, navíc já byl od draftu součástí Avalanche vlastně pět let, takže velká změna. Jako dvacetiletý jsem přitom dal v první sezóně v 52 zápasech 18 gólů. To kdyby se stalo teď, tak bych podepsal smlouvu na osm let a měl vystaráno. To samozřejmě přeháním, ani si nestěžuju, ale tehdy jsem byl z toho trejdu dost přepadlý.

Před tou sezónou umřel táta. Tím, že jsem pak mohl být rok tady v Česku, tak jsem byl rád, že ta výluka byla. Po tom, co se stalo s tátou, jsem měl šanci být doma, hrál jsem za Liberec s Vencou Nedorostem, Jirkou Fischerem a dařilo se nám. Zažil jsem tam velké nadšení a taky jsme hráli dobře i na reprezentačních turnajích. Na mistrovství světa ve Vídni se zásluhou výluky v NHL sešla skoro olympijská sestava, ale zase jsem tam toho tolik neodehrál. Spíš si vážím titulu z dvacítek, kde jsem se o něj zasloužil víc.

Táta byl nejbližší člověk, který měl největší zásluhu na tom, kam jsme se s bráchou dostali. Mrzí mě na tom nejvíc, že si ten můj úspěch mohl užívat jen krátce. Obětoval tomu všechno a když konečně mohl sklízet plody, jezdit do Ameriky, tak z toho byly jen dva roky v Coloradu. Chybí mi strašně, ta možnost si pokecat o všem. Nebylo to tehdy jednoduché, ale není to ani teď, když máme děti a říkám si, jak by bylo super, kdyby se jim mohl věnovat, jakou by měl radost. To je věc, se kterou se nesmířím asi nikdy. Díky výluce jsem ale byl po tátově smrti v Čechách a tou sezónou v Liberci, která bylo po všech stránkách výborná, se mi přes to jakžtakž podařilo dostat.

To mi taky kamarádi říkali, že do Colorada jsem přišel rok po Stanley Cupu a z Caroliny odešel před jeho ziskem... Když jsem se tam po výluce vrátil, tak já ale skoro vůbec nehrál, protože to měli postavené na úplně jiných hráčích. Takže jsem chtěl někam, kde bych měl prostor a bylo z toho Chicago. Ne, že bych Stanley Cup nechtěl, ale osobně mi to pomohlo.

Já měl ohromné štěstí na destinace. Denver je nádherné město, v Raleighu to bylo taky pěkné, i když bych to ocenil víc jako starší hráč s rodinou. V Chicagu jsme bydleli zase v centru blízko Michigan Avenue. Phoenix byl parádní a Vancouver taky.

Přesně tak. Mohlo to být mnohem horší. Třeba taková zima ve Winnipegu. Všichni mi říkali, že si ty destinace umím vybrat.

Já měl v Chicagu fantastickou druhou polovinu sezóny, po tom, co jsem tam přišel. A podepsal jsem s Blackhawks dvouletou smlouvu. Pak podepsali i Martina Havláta, Michala Handzuše. A po prvních devíti zápasech sezóny jsme snad všichni tři byli v top 15 bodování. Jenže v jednom zápase se zranil dlouhodobě Havli, pak Michal a celé se to rozpadlo. Mě vyměnili následující léto, asi i proto, že chtěli udělat místo pro Kanea a Toewse, které draftovali. A já se ocitl u Coyotes. Trénoval to Wayne Gretzky, byl tam Zbyněk Michálek, Martin Hanzal začínal. A tam se moje kariéra otočila k lepšímu. Konečně jsem dostal trenéra, který měl nechat hrát, co jsem potřeboval. Byla z toho tehdy moje nejlepší sezóna, kdy jsem dával 27 gólů.

Já na něj budu vždycky vzpomínat strašně rád. Nejlepším trenérem, co jsem zažil, byl asi později Dave Tippett, který byl dobrý pro mě i pro celý tým, protože z nás dokázal vymáčknout hodně. Sice nevím, jestli Gretzky byl nejlepší pro tým, ale pro mě v tu chvíli byl jako spása. Do té doby mě chtěli všichni měnit a on mě nechal hrát, dal mi volnost. Když jsem ho po letech někde potkal, tak jsem měl pocit, že ten vztah mezi námi docela vydržel.

V NHL mě trenéři tlačili, abych hrál jiným stylem, víc do těla, bránil. Snažil jsem se plnit povinnosti, ale taky jsem věděl, v čem jsem dobrý a toho jsem se držel. Některým klukům se stalo, že byli draftovaní jako střelci, kteří dělají body, ale nechali se změnit a jejich role byla úplně jiná. Vydrželi čtyři pět let, pak odešli. Jsem za to rád, že přes ty trejdy jsem si udržel to svoje a ve druhé polovině kariéry se to projevilo naplno.

To je hrozná škoda, ale ve Phoenixu byly vzdycky velké potíže s vlastníky a s penězi. To byl taky důvod, že mě nebyli schopni po téhle sezóně podepsat. S agentem jsme věděli, kolik bych měl asi dostat. Ale netušili jsme, jaké tam jsou problémy. Poprvé jsem byl volný hráč a asi jsem podlehl těm penězům, co nabízeli v Tampě. Lightning měli velký zájem, volali minutu po tom, co se otevřel volný trh. To, co nám řekli 1. července, bylo všechno super, ale realita byla jiná. Kdybych mohl udělat něco jinak, tak bych tehdy podepsal kontrakt ve Phoenixu.

To mi bylo jasné, už když jsem přiletěl a viděl, kolik je v Tampě hráčů a jakých. Tam bylo 18 útočníků s jednocestnou smlouvou. Říkal jsem si, jak se to tam asi poskládá. To bylo šílené. Navíc kouč Barry Melrose naposledy trénoval v roce 1994 a ti majitelé neměli pod kontrolou klub finančně. Tam nikdo pořádně nevěděl, co se děje. A my do toho čekali první dítě, Petra měla rizikové těhotenství. To nebylo jednoduché.

Tam musel jít hokej stranou, aby Petra byla ve známém prostředí. Kdyby mě někam vyměnili a ona zůstala sama v Tampě, tak nevím, co by se dělo. Já už tehdy věděl, že mě chtějí zpátky do Phoenixu, zájem měl i Nashville, takže jsem si byl jistý, že se do NHL vrátím.

Já si pamatuju jeden trip, kdy měl proslov kabině. Šel jméno po jménu a každého tam znectil strašně. A to tam byli hráči jako Lecavalier, St. Louis, začínající Stamkos... Já jen čekal, co se od něj dozvím. On to totiž trénoval jako televizní komentátor, což byla jeho dřívější a pak vlastně i budoucí práce. My měli rozbor zápasu a on zápas okomentoval. Nejhorší kouč, co jsem měl. Ale taky zkušenost.

Po všech těch eskapádách první části kariéry a zkušenosti z Tampy, jsem věděl, že to není jen o penězích. Někdy je dobré klidně vzít i míň, ale být v dobré situaci a v prostředí, kde se vám daří. Cítil jsem, že tam jsem správně. Přišel trenér Tippett a my začali hrát dobrý hokej, aniž by to někdo čekal, i s těmi problémy, co tam tehdy byly. Dvakrát jsme udělali play off a když jsem pak podepisoval novou smlouvu, měl jsem dost jiných nabídek. Ve hře bylo hlavně San Jose, ale i když nabízelo víc peněz, tak po zkušenosti s Tampou jsem věděl, že chci zase smlouvu s Coyotes. A další rok jsem měl nejlepší sezónu a ještě jsme hráli finále konference.

V tomhle ohledu rád vzpomínám i na Colorado, kde byl Venca Nedorost, Milan Hejduk, Martin Škoula, V Carolině zase Pavel Brendl, Pepa Vašíček, chvíli i Tomáš Kůrka. V Chicagu Špágr, Havlis. No a ve Phoenixu byl pořád někdo. Se Zbyňkem Michálkem jsem hrál už v juniorce, pak Martin Hanzal, Petr Průcha. Strašně rád vzpomínám na sezónu, kdy tam byl Robert Lang. Pak Michal Rozsíval, Rosťa Klesla. Nás tam bylo jak psů. Až ve Vancouveru se to změnilo, tam už jiný Čech nebyl.

No, se Zbyňdou jsme trochu vychovávali Hanziho. Myslím, že na ten první rok vzpomíná i on. Byli jsme na něj tvrdší... Pamatuju jeden odpolední zápas s New Jersey. Už na rozbruslení bylo vidět, že je Hanzi úplně mimo a první třetinu byl šílený. Tak jsme ho se Zbyňkem seřvali a on pak dal dva góly a snad měl i dvě asistence. Ve finále nám ještě děkoval, že jsme ho probrali. Ale to byl jen ten první rok a tím si každý musí projít. Mě taky v Coloradu formovali Hejduk se Škoulou. Oni to tak berou i trenéři, že když jsou tam mladí Češi, tak ti starší se o ně trochu postarají a ukážou jim, o čem to je.

Předně musím říct, že jsem z Phoenixu nechtěl odcházet, ale vzhledem k problémům, o nichž jsem mluvil, jsme před podpisem smlouvy museli s agentem koukat na jiné nabídky, protože to byl kontrakt, kterého člověk musí využít. Na druhou stranu jsme se ale dívali i na hokejovou stránku. A u Canucks to vypadalo nadějně. Od prvního přípravného zápasu to pak mezi mnou a Sediny fungovalo fantasticky, jak jsem si myslel. Já s nimi přitom hrál jen půl sezóny, trenér chtěl později rozložit síly... Tehdy mi to tak nevadilo a když mě dali do lajny k Boninovi, tak jsem měl sebevědomí a taky dával góly. Sedli jsme si, byl jsem i víc na puku a na přesilovky jsem pořád chodil se Sediny. Po play off to ale u Canucks překopali celé. Hráli mladí, kteří na to ještě neměli a spíš jim to uškodilo. Ta moje druhá sezóna byla špatná pro všechny.

Hrozně příjemné bylo hrát se Sakikem, který si rád vyměnil puk. Takhle jsem to chtěl hrát celou kariéru. Jiné to bylo s Forsbergem, který to chtěl celé projet a pak si stačilo stoupnout k tyči a dávat do prázdné. V Carolině jsem chytil Rona Francise, ten byl sice na konci kariéry, ale měl geniální přihrávky. V Chicagu byli Havli s Handzušem. No a ve Phoenixu byla nejlepší spolupráce s Hanzim a Rayem Whitneym. Ve Vancouveru pak s Danym a s Hankem. Člověk si jen musel najít pozici, kde mu to dali. Ale zato ideálně. Zažil jsem ale taky hodně kombinací, kde to prostě nesedělo. A to pak sebelepší hráč na takové úrovni moc neudělá... Ale taky musím vzpomenout Vencu Nedorosta, s tím jsme si vždycky všude rozuměli.

Kdybych ještě hrál, tak jen v Boleslavi. Měl jsem nějaké nabídky ze Švýcarska, bylo toho víc. Já už bych ale nenašel motivaci k přípravě na sezónu. Konec v NHL znamenal u mě úplný konec.

Já to beru jako dobrou zkušenost. Kdybych to neudělal a teď se vrátil, tak bych do toho v Bolce skočil hned a nadělal bych spoustu chyb. Já si myslím, že to pro mě je velké plus.

Tuhle sezónu po návratu určitě ne. O hráčích v Česku nemám takový přehled a řídit klub takhle nejde. Nevěnoval bych se tomu na 100 procent vzhledem k přesunu z Ameriky a dětem. Řekl jsem, že budu maximálně pomáhat u kluků ze 4. třídy, koukat na zápasy a od aktivního hokeje odpočinu. Ale na ten další rok nějakou představu mám. Vzhledem ke zkušenostem, které jsem za těch 20 let nasbíral na různých úrovních si myslím, že bych mohl přinést jiný pohled, na hokej v Čechách a nějakým způsobem pomoci. S majitelem Bolky Honzou Plachým se o tom bavíme, tak uvidíme, co z toho bude, nebo nebude.

Petr Haken z Boleslavi je u šestnáctky, s ním jsme si říkali, že bych třeba přijel na nějaký sraz se podívat. Ale s nikým ze svazu jsem se nebavil. Já teď hlavně musím najet na český způsob života a pomoct nejstaršímu synovi s přechodem ve škole. Do toho řešíme dům v Boleslavi a další věci, takže je toho dost. Každý mi říká, že se budu nudit, ale zatím to tak není.