Bránil přítelkyni, přišel o nohu, teď pomohl k bronzu z MS. Každý z kluků by ale zdraví chtěl zpět, ví kouč

„Nějak jsem to tam zase nahodil a ono to tam spadlo. Já to ani nevěděl, ale pak jsem viděl kluky, jak se radují. Jsme za to hrozně vděční a pyšní, že jsme to dokázali," říkal po přistání v Praze.

Třikrát už byli Češi na šampionátech čtvrtí, teď medailové prokletí konečně prolomili a třeba šéf tuzemského parahokeje Jiří Šindler už ohlásil, že dalším cílem týmu je porazit Kanadu. Ne, není pochyb, že Češi své výkony zlepšují. Rozšiřuje se počet hráčů, je víc tréninkových kempů a kvalita se pak odráží ve výsledcích.

„Mladí kluci dodávají čisté nadšení, oni neřeší rodiny, hypotéky, zkrátka trable rodinného života. To se projevuje na tréninku, protože pak se přidávají i starší, kteří na ledě zapomínají, že nějaké starosti mají," líčí trenér reprezentace Jakub Novotný. „Ale pořád máme malou základnu, musíme aktivně vytvářet nábory, aby přicházeli noví a noví. Příprava v reprezentaci je pak o dřině a téměř každodenním trénování na ledě i mimo."

Jenže k tomu, aby se člověk mohl stát parahokejistou, předchází smutný příběh, povětšinou tragická událost. Tak jako v případě kapitána Zelinky. Jednu listopadovou sobotu roku 2018 kráčel s přítelkyní a kamarádem Plzní, kde ho druhý den měl čekat florbalový zápas. Na ulici se ale zčistajasna rozjela nejprve slovní hádka s triem cizinců, a když pak skoro dvoumetrový habán Zelinka chtěl přítelkyni chránit, jeden z útočníků ho opakovaně bodl nožem.

Nůž zasáhl i srdeční aortu, ztratil hodně krve, dvakrát dostal zástavu srdce. Měsíc a půl ležel v umělém spánku a lékaři mu museli amputovat levou nohu, částečně ztratil hybnost té pravé. Uběhlo necelých pět let. Útočník byl odsouzen, Zelinka teď reprezentuje. „Hokej mě vždycky bavil a tohle je ta odměna, že jsem ve sportu mohl pokračovat," míní 31letý hráč.

Kouč Novotný pak přidává: „Radek dobře říkal, že tým ho nakopl zpátky, aby zase fungoval tak, jako by se nic nestalo. Samozřejmě se každému z těch kluků něco stalo, něco si nese s sebou, ale v tom kolektivu nejsou ničím výjimeční."

Zkrátka každý má nějaký osobní příběh, ale ani postižení jim nebrání prožívat velká vítězství i porážky. „Na parahokej se dají handicapovaní, kteří mají srovnaný svůj vlastní život. Mají vyřízené auto, úpravu bydlení, sociální dávky. Už neřeší rehabilitace, neřeší doktory a mohou začít znovu plně žít a v tom jim hokej hodně pomáhá," ví Novotný.

Úspěšný cyklista Jiří Ježek rád říká, že to, že jako kluk přišel o nohu, vnímá jako dar. Otevřelo mu to cestu k Tour de France, výhrám, je i motivátorem pro jiné. I Novotný souhlasí, že jeho svěřencům handicap nabídl nové možnosti, ale... „...ale když se jich zeptáte, tak by každý z nich chtěl to zdraví zpátky."