Článek
Jaké bylo poprvé křtít knížku, kterou jste nenapsal, ale která je o vás?
Vážím si toho, ale je to pro mě pořád trochu zvláštní. Přece jen jsem novinář, ve stejné roli jako vy. Měl bych být na druhé straně v roli zpovídajícího a píšícího. Nabídka mě nepřekvapila, protože už jsem měl v minulosti nabídky z různých nakladatelství, abych o sobě něco napsal, ale dlouho se mi do toho nechtělo. Tohle ale byla forma rozhovoru s člověkem, kterého znám. To mě přesvědčilo.
Umíte si užít, že si vás sportovní veřejnost váží za to, co pro hokej tolik let děláte?
Snažím se to neužívat ani nevyužívat. Ale když je mi ouvej a něco se mi nepovede, tak si řeknu, že už jsem to přece mnohokrát udělal, fungovalo to a lidi to vzali. Pomáhá mi to zbavit se paniky. Každopádně určitě nejsem typ, který by slávu vyhledával. Dostalo by mě to na druhou stranu než pozici novináře, spíš směrem ke sféře zábavy a showbyznysu, což ale není správně. Na druhou stranu vím, že popularita je trochu daná televizí, protože jsem hodně vidět.
Jak náročné je udržet si v průběhu let nastavenou laťku? A ideálně ji ještě zvyšovat?
Vlastně nevím. Je to závislé na něčem, co neumím posoudit, a to je divácké přijetí. Je to hlavně otázkou zvyku. Diváci napříč věkem nebo vzděláním jsou celkem konzervativní skupina lidí. Když se něco začne měnit, většinou to nenesou úplně dobře. Abych se vrátil k otázce, já ve svém komentování pořád vidím mezery a věci, které by se daly udělat líp. Druhý břeh mi neustále uniká a já se k němu snažím přiblížit. Hledám, co funguje a co se dá zlepšit. To mě pohání dopředu.
Co vás na komentování tak baví?
Je to nejviditelnější část celé práce, možná trochu neférově. Ale baví mě to odmala. Když jsme jako malí hráli hokej a fotbal, všichni jsme si to komentovali. V té době to nebylo výjimečné, ale já jsem u toho zůstal. Vnímám to jako rozhraní mezi novinářským žánrem a zábavou, i když pořád je to podle mě víc žurnalistika než zábava. A to mi na tom přijde zajímavé.
Komentátor Robert Záruba se svou knížkou Záruba: Život v přímém přenosu od autorky Zuzany Burešové.
Je někdy složité najít hranici mezi novinařinou a zábavou přímo během komentování? Kdy vypustit nějakou hlášku, jak daleko se s vtipem dá zajít?
Určitě. Zásadní je načasování. A neexistuje na to žádný univerzální recept. Až zpětně se dá říct: „Tady jsem měl říct něco jiného. A tady jsem měl mlčet.“ Je to jen otázka citu, který se nedá naučit jinak než tím, že člověk komentuje, komentuje a komentuje. Na rozdíl od divadelních her, kde je timing také klíčový pro vypointování scén, je to tady u každé scény jinak. Žádná situace ve sportu není úplně stejná. To je na tom vlastně krásné, že člověk může uplatnit zkušenost na určitý moment. A ukázat, že se snaží souznít s divákem v každé situaci, aby zážitek vylepšil a divákovi nepřekážel.
Během křtu do vás autorka knihy s nadsázkou ryla, že kvůli vašemu workoholismu nebylo vůbec jednoduché vás na rozhovory uhnat. Vy jste se ale razantně bránil, že workoholik nejste. Opravdu ne?
Trvám si na tom. Je pravda, že už jsem zažil období, kdy jsem toho měl opravdu moc. Pořád toho mám hodně, ale v posledních letech se to snažím upravit. Možná někdy vypadám jako workoholik, ale to je podle mě tím, že umím hodně zapnout. Naučil jsem se ve vypjatých obdobích během olympiády nebo mistrovství světa věnovat práci maximum času. Ale zvládnu si udělat i volno a nepracovat. Není to tak, že by mi práce rozbíjela osobní život. Pro mě je právě definice workoholismu, že člověku práce úplně zničí všechno ostatní, podobně jako alkoholismus.
Nebylo by přece jen řešením práci více delegovat a dávat více prostoru dalším kolegům?
To už se děje. Z mnohých mých bývalých studentů jsou kolegové a úkoly se přesouvají na ně. Pořád je ale dost věcí, které si radši udělám sám. A baví mě. Už ale nemám nutkání si všechno udělat sám, to už je naštěstí dávno pryč. Zároveň ale nechci spadnout do toho, že si budu vyzobávat jen ty nejlepší kousky a na ostatní věci se vykašlu. Nasazení a chuť pořád mám a časově to zvládám.
Z České televize jste odešel jen krátce v roce 2000 na konkurenční Novu. V současnosti o konci ve veřejnoprávním médiu neuvažujete?
Odchod pro mě zatím není téma. Vždycky se zadrhnu u tvrzení, že sport nám čím dál víc uniká ke konkurenci. A přitom my toho vysíláme stále víc a víc. Jdeme do nižších soutěží a dalších turnajů, takže nám práce neubývá, ale naopak. Práce bude vždycky hodně, spíš jde o postavení televize a lidí v ní. Nezávislost je nadužívané slovo, ale je hrozně důležitá. Pokud se tohle něčím naruší, to pro mě asi bude pérko, které se přetrhne a naše cesty se rozejdou.
Máte na mysli třeba zrušení koncesionářských poplatků?
Takhle tu hranici, jako třeba (moderátor) Daniel Stach, úplně nastavenou nemám. Koncesionářské poplatky jsou pro mě velmi důležité, ale dokážu si to představit i bez nich, i když to bude hodně těžké. Podle mě je to nejlepší forma vztahu mezi námi a diváky. Tím je nezávislost de facto zaručena. Všechny ostatní systémy vyžadují nějakou regulaci vztahu, která je nejistá. Zásadnější hranicí by pro mě spíš byl nějaký konkrétní tlak na něco, co bychom dělat museli nebo nesměli. Přes to už bych nešel.
