Článek
Postup podle rutinního klíče. Budíček kolem druhé hodiny ranní, na záda hodit těžký batoh se vším materiálem a vzhůru do labyrintu trhlin. „Chodím raději v noci se Šerpy. Když začne řádit kulatej vrah, tak to není nic moc. Navíc se cítím v mrazu v ledopádu bezpečněji. A za svitu čelovky to domino kolem ztrácí trochu na dramatičnosti. Nehledě na to, že jsem se ještě týž den chtěl vrátit v pohodlí do základního tábora a sbírat tam síly ke – kéž by – poslednímu výstupu,“ líčil Jaroš na svém webu.
Šerpové vynášejí materiál pro své klienty ledopádem Khumbu.foto: Radek Jaroš
Do batohu český horolezec, který v Himálajích usiluje při sóloexpedici o svůj dvanáctý osmitisícový vrchol, přibalil vše potřebné pro finální útok a za necelých šest hodin stál o více než 1100 metrů výš nad základním táborem u svého stanu. „Mám tam teď všechno. Jídlo na několik dnů, plyn, péřový drtiče mrazu, termoprádlo… Velkej háček je, jestli věci a stan vydrží každodenní odpolední sněžení a vánice. To by zamotalo plány,“ přemítal.
Za rychlý postup se Jaroš ve druhém táboře odměnil polévkou, uherákem a dvouhodinovým „šlofíkem“. „Taky mám nutkání otevřít si plzeň, ale zkusím ji donést ještě výš. Že by Pilsner Urqell na vrcholu? Třeba by si v Plzni uvědomili, že horolezci toho vychlastají víc než olympionici. Že tam, kde jsou tržby, by měl být i sponzoring,“ pravil Jaroš s nadsázkou.
Sny vystřídala realita
Jen skrz objektivu fotoaparátu viděl Jaroš svůj stan na místě CIII a nad ním Šerpy pilně připravující cestu pro klienty do Jižního sedla pod Mount Everestem. Cestou do základního tábora pak potkal právě skupinu z jedné komerční expedice. „Bez batohů a řekl bych, že měli hodně nadloubáno. A sto metrů za nimi osamocená postava a dokonce žena. Na pozdrav reagovala, proto jsem předpokládal, že o sobě vědí, a spěchal jsem v kazícím se počasí dál,“ popisoval.
Svázané žebříky umožňující přechod širokých trhlin v ledopádu Khumbu.foto: Radek Jaroš
Ve vánici a sněžení Jaroš sám těžko hledal cestu do base campu. „Alča Zárybnická tomu říká denní chod oblačnosti, já tvrdím, že padají hov.. s háčkama a je to totálně v prd… Tentokrát beru do ruky snad každej fix, aby mě vedl a ukázal zavátou cestu,“ otřásl se při vzpomínce na těžký sestup, při kterém mu skrz oblečení probíjela i statická elektřina ze vzduchu.
Spásu přinesl až příchod do těsné blízkosti základního tábora. „Prsty zase omlácené, že i nandat suché ponožky bolí. Jak krásné by bylo lehnout si a nechat bolavé tělo masírovat krásnou děvou,“ zasnil se Jaroš.
Sny však hned ráno vystřídala krutá realita nejvyšších hor a base camp probudil přílet dvou záchranářských vrtulníků. Dlouze operovali mezi CI a CII, bylo jasné, že se něco děje. Odpoledne se dovídám, že na cestě mezi tábory někdo zemřel na výškovou nemoc,“ uzavřel Jaroš.
