Hlavní obsah

Zasáhlo jej ohnivé peklo, kněz mu dával poslední pomazání, ale přežil. Svět F1 si připomíná hrozivou havárii

Aktualizováno

Je to na den přesně 50 let. Svět formule 1 byl 1. srpna 1976 zasažen ohnivým peklem. Hlavní aktér děsivých sekund, legendární Rakušan Niki Lauda, ale přežil a posbíral síly k fantastickému vzepjetí. Šest neděl po hororu s ještě nezhojenými následky plamenů už zase závodil. A v kariéře přidal další dva tituly mistra světa.

Foto: Profimedia.cz

Niki Lauda na trati ve Vallelunze v únoru 1977 během tréninku se svým vozem Ferrari 312 T2.

Článek

Při pohledu na dávné obrázky z Nürburgringu se zastaví dech snad každému. Fandům F1 určitě. Náraz do svodidel, Laudovo ferrari bylo v plamenech. Když Brett Lunger, jedoucí za ním, narazil do vraku, Rakušan ztratil helmu a nebyl schopen jakkoli reagovat.

Chvilku před půl třetí odpoledne seděl bezvládně Lauda v hořícím voze a plameny rychle začaly olizovat jeho obličej, chráněný jen kuklou, která alespoň pár sekund dokázala žáru stoupajícímu podle odhadů až na 800 stupňů Celsia vzdorovat.

Co se vlastně stalo na 23 km dlouhém okruhu v lesích, který je pro dnešní fandy F1 něčím těžko představitelným. Ve druhém kole závodu vylétl Lauda v levotočivé zatáčce z trati a jeho vůz narazil do drátěného plotu, oddělujícího silnici od přilehlé stráně. Hořící rudý monopost se odrazil zpátky na trať, kde se stal nechtěným terčem pro několik dalších vozů.

Dlouhé desítky sekund zůstával Lauda v hořícím voze. „Niki seděl s hlavou dopředu a nebyl schopen dostat se z plamenů. Jeden z pořadatelů přinesl hasicí přístroj. Popadl jsem ho a nejlépe, jak to šlo jsem stříkal, ale plameny byly silnější,“ líčil s odstupem dramatické okamžiky Harald Ertl, který se už nestačil vyhnout Laudovu ferrari a sám rovněž havaroval.

Záhy dorazilo záchranářské porsche, mezitím začali pomáhat i další jezdci, kteří přijeli na místo a kvůli troskám museli zastavit. Italskému závodníkovi Arturu Merzariovi se dalším hasicím přístrojem podařilo udělat v plamenech mezeru a dostal se k zoufalému kolegovi, kterého vytáhl z dosahu plamenů.

„Laudův řev byl hrozný. Nerozuměl jsem, co křičí, ale dokázal jsem si to domyslet,“ vzpomínal později Merzario, který za svůj čin dostal cenu fair play.

Lauda byl zpočátku s pomocí svých zachránců schopný se pohybovat. Záběry z místa nehody ukazují, že ještě při nakládání do sanitky zvedal svou ovázanou hlavu z nosítek. Vedle pokožky měl ovšem od vdechnutého kouře také velmi těžce poškozené plíce a po leteckém převozu do nemocnice upadl do bezvědomí.

Bojoval o život. „Probral jsem se na posteli a neměl sílu se pohnout. O něco později se někdo dotkl mých ramen. Byl to kněz a dával mi poslední pomazání na levé rameno, jedinou část těla, která nebyla popálená. Myslel si, že už jsem mrtvý,“ vybavoval si Lauda okamžiky, kdy zase přišel k sobě.

Teprve po čtyřech dnech začalo být zřejmé, že má velkou naději na přežití.

Bylo mu implantováno několik kožních štěpů. Peklo přežil šťastnou souhrou náhod a díky pomoci soupeřů. A díky své vlastní síle natolik úspěšně, že se ještě dvakrát stal mistrem královské třídy motoristického sportu. Jeho příběh ohromil nejen svět rychlých vozů.

Rok jeho vážné nehody, stejně jako jeho rivalita s britským konkurentem Jamesem Huntem, byl působivě ztvárněn ve filmu.

I v něm je zachyceno, jak se 12. září 1976 v závodě opět posadil za volant formule 1 a dokonce dojel čtvrtý. Se zdaleka nezhojenými následky ohně. Svět žasl, Lauda byl zpět, nadechl se k návratu do hry o titul.

Po dramatické zápletce se mělo rozhodnout o mistru světa pro rok 1976 v Japonsku. „Můj rychlý návrat byl součástí mé strategie, nesedět dlouho doma a nepřemýšlet o tom, proč a jak se mi to všechno stalo,“ říkal Lauda.

V extrémně nevlídném počasí ale vydržel na asijské trati kroužit jen dvě kola, než se rozhodl, že je „jeho život přeci jen moc cenný“, a odstoupil. Podobné rozhodnutí učinilo i několik dalších jezdců, ovšem nikoli Hunt. Vydržel, nakonec dojel třetí, bral klíčové čtyři body. O pouhý bod tak předstihl Laudu a stal se mistrem světa. Za rok si však rakouská legenda vše vynahradila, suverénně triumfovala.

Když poprvé Lauda oznamoval konec v roce 1979, doprovodil to památnými slovy. „Už nechci jezdit dokola jako idiot.“ O tři roky později se vrátil a v sezoně 1984 si zajistil svůj třetí titul.

Ale dramatické momenty ho ani pak v životě neopouštěly. „Muž s červenou čepicí“ se stal jedinečnou „globální značkou“. Po závodění se vídeňský jezdec vydal na rušnou kariéru podnikatele v leteckém průmyslu. Havárie letadla Lauda Air v Thajsku v roce 1991 byla pravděpodobně jeho nejtemnější hodinou.

Na hranici života a smrti se ocitl vícekrát. Dvakrát mu musela být transplantována ledvina. Od jeho bratra Floriana a když přestala fungovat, tak i od přítelkyně a pozdější druhé manželky Birgit Wetzingerové, o 30 let mladší bývalé letušky Lauda Air. V roce 2018 se nakonec musel podrobit i transplantaci plic a po zákroku byl ve velmi vážném stavu.

„Do určité míry teď v podstatě žiju třetí život,“ řekl po transplantaci Lauda, který byl dvakrát ženatý a měl celkem pět dětí - čtyři syny a dceru. Ještě v únoru 2019 oslavil s novými plicemi sedmdesátiny, pak se ale jeho stav začal zhoršovat.

Zemřel o tři měsíce později, konkrétně 20. května 2019, na klinice v Curychu, obklopen svou rodinou.

Související témata: