Silné příběhy z Dakaru: Dva synové slavných otců uctívají na rallye jejich památku

Lukas Lauda je nejstarším ze čtyř potomků Nikiho Laudy a vždycky býval náturou spíše po matce Marlene, někdejší modelce a umělecky založené personě. Věnoval se sportovnímu managementu, roky byl manažerem bratra Mathiase, který kráčel v závodních stopách táty. „Jako kluk jsem jezdil na motorce, ale nikdy jsem s ničím nezávodil,“ vypráví.

Před dvěma lety ho však Heinz Kinigadner, někdejší mistr světa v motokrosu i sedminásobný účastník Dakaru, pozval do Tuniska, aby tu v saharské poušti otestoval oblíbenou dakarskou buginu Can-Am. „A já se okamžitě zamiloval.“

Auto si pořídil domů, objel i pár rallye a poznal, že ani on v sobě nezapře závodní geny. „Dakar pro mě vždycky byl největším závodem a dobrodružstvím. Dívám se na něj od dětství a fascinuje mě. Chtěl bych dojet do cíle a být možná nejlepším nováčkem,“ popisuje

V kategorii Challenger je zatím 21. a mezi nováčky třetí. Úchvatný je však design jeho buginy, která má stejné barevné lakování jako legendární červeno-bílý McLaren z roku 1984, v němž Niki Lauda (zemřel v roce 2019) získal svůj třetí titul mistra světa. To stejné platí také o Lukasově helmě. „Je to pocta legendě,“ napsal na sociálních sítích tým South Racing, za který Lauda junior jede.

To Gioele Meoni už na Dakaru byl. V deseti letech (2001) ho máma vzala k Růžovému jezeru v senegalském Dakaru, aby tu společně přivítali tátu Fabrizia, tehdejšího dakarského šampiona kategorie motocyklů. A když na cílové rampě v euforii mával fanouškům, postrčila máma synka, ať za tátou rychle vyběhne.

Vznikly tak dojemné rodinné snímky i záběry, přičemž Fabrizio synovi na pódiu pošeptal: „Až ti bude osmnáct, já už určitě budu v domově důchodců. Ale i tak ti slibuji, že pojedeme Dakar spolu. Jako otec a syn.“

Ještě o rok později přidal na Dakaru další triumf, pak ale 11. ledna 2005 přišla zničující zpráva. Meoni v 11. etapě rallye havaroval, a i přes skoro hodinu dlouhou snahu oživit ho, zemřel.

„Jen smutek a prázdnota,“ vzpomíná syn.

Tátova dílna plná motorek, ve které Gioele vyrůstal, osiřela. A i on sám postupně utlumil závodění v italském motokrosovém šampionátu. Věnoval se informatice, vyvinul aplikaci, která pomáhá s bezpečností motorkářům na expedicích, zároveň byl podporou mámě, když před třemi lety zemřela jeho sestra Chiara (18). Ale stále častěji se mu v hlavě vracela ta věta, kterou mu táta kdysi na cílové rampě pošeptal.

„A já najednou věděl, že za tím snem musím jít a splnit ho.“

Začal s pořádným tréninkem, ujistil mámu i manželku, že na závodě nebude zbytečně riskovat. „Že se nebudu dívat na pořadí a jen se budu chtít s tátou dostat do cíle.“

Sehnal sponzory, přesvědčil i ředitele rallye Davida Casteru, jenž jeho přihlášku v červenci kvůli nedostatku zkušeností odmítl, aby rozhodnutí přehodnotil. A teď tu skutečně je. Po půlce Dakaru je čtvrtý v kategorii bez asistence, v níž si musí motorkáři vše opravovat sami a celou dobu spí ve stanu, což vnímá jako návrat ke kořenům toho původní afrického Dakaru. Toho, který jeho rodině přinesl slávu i smutek.

Zároveň má jeho start ještě charitativní rozměr. Meoni vybírá od dárců peníze, plánuje později vydražit také svou motorku, a z financí chce postavit školu na předměstí Dakaru.

Místě, kde si před 23 lety dali s tátou onen slib.