Článek
„Letošní Roland Garros psalo neuvěřitelné příběhy, jaké historie nepamatuje. Hráči a hráčky vůbec nectili žebříček. Přicházelo jedno velké překvapení za druhým.
První šok připravil Carlos Alcaraz, který oznámil, že kvůli zraněnému zápěstí nebude obhajovat titul. Když pak řekl, že se nezúčastní ani Wimbledonu, trochu mi to zavání spíš psychickým vyhořením. Nedivil bych se, pokud by se vrátil k trenérovi Juanu Carlosi Ferrerovi, se kterým mu to úžasně klapalo.
Carlos vždycky bavil sám sebe i fanoušky nesmírně pestrým tenisem, ale teď potvrdil, že ani takový extrémně talentovaný šampion to nemá snadné. Myslím si, že v Paříži všem moc chyběl.
Hned první týden přišel největší šok vůbec. Letošní vítěz antukových turnajů v Monte Carlu, v Madridu a v Římě Jannik Sinner neprošel přes druhé kolo proti slabšímu z argentinských bratří Cerúndolových Juanu Manuelovi. Ital přitom vyhrál hladce dva sety, ve třetím vedl 5:1, ale pak u něj nastal nevysvětlitelný kolaps.
Z vyřazení největšího favorita se stala mimořádná příležitost pro hodně hráčů, kteří toho chtěli využít. Když po obrovské bitvě s Brazilcem Joaem Fonsecou vypadl Novak Djokovič, bylo jasné, že uvidíme nového šampiona. Je skvělé, že svůj grandslamový sen dotáhl až do semifinále Jakub Menšík, který má ve dvaceti letech deset skalpů hráčů první světové desítky.
Pozdější vítěz Alexander Zverev s Menšíkem svedl vyrovnaný souboj, podobně jako ve finále s Italem Flaviem Cobollim. Zverev byl dlouho považován za nejlepšího tenistu, který nevyhrál grandslam. Ve 29 letech to bylo jeho čtvrté grandslamové finále a ten balvan, co mu spadl ze srdce, byl slyšet až v Hamburku, kde žije, i v Moskvě, odkud pocházejí jeho rodiče.
I druhý nejcennější úspěch z antuky má původem Ruska ze sibiřského Krasnojarsku, 19letá Mirra Andrejevová. Po zásluze prošla pavoukem dvouhry, ve kterém nechyběla ani jedna hráčka elitní desítky.
Když jako 17letá vyhrála dvě tisícovky za sebou, v Dubaji a v Indian Wells, měl jsem dojem, že se dívám na budoucí světovou jedničku. V Kalifornii při slavnostním ceremoniálu ukázala smysl pro humor, když poděkovala sama sobě. V Paříži to zopakovala, ale nezapomněla ani na trenérku Conchitu Martinezovou a svou rodinu.
Královnou je sice Andrejevová, ale největší hrdinkou se stala Polka Maja Chwaliňská, která z kvalifikace prošla až do finále, což se dosud na Roland Garros nikomu nepodařilo. Připomíná mi to pohádku o Popelce, která bez sponzora a smlouvy na rakety přijela do Paříže, kde ani neměla na hotel a museli jí založit z budoucích prize money.
Zkušený český trenér Jaroslav Machovský jí naservíroval vražedný koktejl pestrého tenisu, vynikající anticipace, rychlého pohybu a skvělých stopbalů. Machovský sledoval zblízka úžasnou kariéru Martiny Hingisové, která bez brutálních vítězných míčů a s průměrným podáním vyhrála postupně od 16 let pět grandslamů ve dvouhře.
Čtyřiadvacetiletá Chwaliňská není sice tak geniální jako Švýcarka, ale ukázala tisícům tenistek, že je možné proti brutální síle uspět pestrou a chytrou hrou a bez pravidelných návštěv posilovny, což je v tenise úplná kontrarevoluce.
Serena Williamsová svou syrovou hrou poslala Hingisovou do důchodu, ale Sabalenková, Rybakinová nebo Anisimovová nejsou takové šampionky, mají víc zranitelných míst.
Polská Popelka si zatím veze domů v přepočtu 33 milionů korun před zdaněním a k tomu lukrativní smlouvy se značkou raket Head a oblečením Lacoste. Úžasný příběh!“
