Článek
Při pohledu na medailovou statistiku za posledních dvacet let vypadá raketový nástup britských sportovců opravdu impozantně. Ještě v Atlantě v roce 1996 získalo Spojené království jedinou zlatou medaili zásluhou dvojky bez kormidelníka a v pořadí výprav skončilo na 36. místě, o téměř dvacet příček za Českou republikou.
V Riu ale vybojovali Britové 27 zlatých, 23 stříbrných a 17 bronzových a světu navíc nabídli jedinečné příběhy zlatých snoubenců z dráhové cyklistiky Jasona Kennyho a Laury Trottové, zlato-stříbrných triatlonových bratrů Bronwleeových či zopakovaný zlatý double vytrvalce Mo Faraha.
The story of Team GB's amazing success at #Rio2016 https://t.co/8K6NPef4Hl pic.twitter.com/F79qgIQj4Z
— BBC Sport (@BBCSport) 22. srpna 2016
Překonali dokonce i medailové žně z vlastní olympiády v Londýně. Co za vzestupem stojí? Pochopitelně peníze. Spousty peněz. Medailový krach v devadesátých letech vzal tehdejší premiér John Major politicky a rozjel program vrcholového sportu dotovaný ze státní loterie, který měl ke spokojenosti národa generovat kupy medailí.
Úspěch rostl takřka v přímé úměře s vynaloženými prostředky. Dotace do sportu skokově vzrostla více než desetinásobně z 5 miliónů liber na 54 miliónů. Před hrami v Londýně to bylo už 264 miliónů a před Riem dokonce 350 miliónů (téměř 11 miliard korun).
Medaile přibývají, pohybu ubývá
Systém evidentně funguje, země je opět sportovní supervelmocí a lid si užívá pocity hrdosti a euforie. Respektovaní komentátoři v britských médiích se ale ptají, zda vynaložené prostředky na skvělé úspěchy sportovců mají pro zemi nějaký hlubší dopad než pár minut vlasteneckého juchání u televize.
There you have it.
The final #Rio2016 medal table.
Pure brilliance from Team GB!https://t.co/3uvB66DQNN pic.twitter.com/aw6fUHXLfI
— BBC Sport (@BBCSport) 21. srpna 2016
„Můžeme skutečně ospravedlnit výdaje 5,5 miliónu liber (cca 176 miliónů korun) na jednu olympijskou medaili, když se většina z nás válí na gauči?" zpochybňuje investice do olympijských úspěchů například komentátorka listu The Independent Janet Streetová-Porterová.
Opírá se při tom o fakt, že momentálně běžný Brit v průměru stráví pohybem méně než 30 minut týdně (včetně chůze v normálním tempu), což je ještě méně než bylo v době předchozích her v Londýně.
Tím se bortí argument o podpoře pohybové aktivity populace, kterou mají stimulovat právě úspěchy vrcholových sportovců štědře dotované z veřejných peněz. Kvůli nedostatku financí se na druhé straně zavírají některá sportoviště pro veřejnost, jako třeba bazény.
Příznačné je, že nejvíce peněz Britové pumpují do sportů, v nichž může jeden sportovec získat více medailí jako právě dráhová cyklistika, plavání či gymnastika. Zkrátka lepší poměr cena výkon.
Sealed with a golden kiss...
Jason Kenny and Laura Trott win historic golds at #Rio2016https://t.co/DKfdCufIK0 pic.twitter.com/VJDGD1NbS8
— BBC Sport (@BBCSport) 17. srpna 2016
Ještě dál v kritice olympijského veselí zašel komentátor prestižního listu The Guardian Simon Jenkins, podle něhož se vydala jeho země cestou diktátorských států, které vylepšují image svých režimů.
„Během studené války využívaly státy v sovětském bloku sport jako náhražku za ekonomický úspěch. Z amatérského sportu si udělali jednotku národní obrany. Západ se za to komunistickým zemím posmíval. Jejich sportovce zesměšňoval s tím, že jsou státní zaměstnanci nebo prostě podvodníci. Sověti uznávali jen vítězství, skrze státem ovládaná média pak přesvědčovali občany, že jejich systém je lepší. Od her v Atlantě však Británie jejich model následuje," napsal Jenkins.
Vzal si na paškál i veřejnoprávní BBC, která se podle jeho mínění nechala příliš unést úspěchy v Riu, ať už euforickým komentováním, nebo vytlačením důležitých aktuálních ekonomických témat a kauz pod náporem olympijského dění.
„Byl to totální kolaps zpravodajských hodnot, korporace se uchýlila k šíření bulvárního šovinistického šmejdu," nebral si servítky s chloubou britské žurnalistiky.