Olympiádu v Česku podporujeme, ale musí se na tom shodnout celý národ, říká Kejval

Milán (Od našeho zpravodaje) - Když si vybavoval zlatou jízdu snowboardistky Zuzany Maděrové a zároveň velké zklamání Ester Ledecké, přeskakoval mu i po dvou týdnech hlas a z očí bylo poznat, jak emotivní pro něj první olympijská neděle byla. „Já jsem byl moc rád, že u toho byl pan prezident, protože viděl, co se všechno může stát. Na jedné straně obrovské neštěstí a zklamání, na druhé straně obrovské překvapení a radost,“ vyprávěl Jiří Kejval.

I když byly různé pochybnosti před zahájením her, jestli pořadatelé všechno stihnou, tak na 99 procent vše splnili a obecně panuje velká spokojenost. Navíc nám přálo počasí. A co se týče výsledků, tak to bychom se rouhali, kdybychom si stěžovali, zvlášť po bronzové tečce. Jsme moc vděční.

Pan prezident to myslel trošku v nadsázce, chtěl říct, že má velká očekávání. Ale je to těžké, protože jsme měli téměř stejně sportovců jako Rakousko a ti mají daleko víc medailí, ale my jsme měli 50 hokejistů a hokejistek, kteří bojovali o dvě medaile. A zrovna tady jsme měli kvalitní týmy a šance. Ovšem kdyby mi řekli před 14 dny, že přivezeme pět medailí, tak bych to vzal všemi deseti.

Moc rád, protože biatlon si drží tu medailovou šňůru. Moc mu to pomůže, protože pro tyto sporty je vždycky důležité nějakou medaili mít a hnutí i komunita z toho žije další čtyři roky. Je to to nejlepší, co biatlon mohlo potkat.

Ve snowboardu to může být úplně super, protože Ester (Ledecká) je médii i veřejností považována za ženu z jiné planety, která je tak talentovaná, že může dělat jakýkoliv sport. Ale Zuzka Maděrová se objevila najednou z ničeho. Loni začala něco jezdit, letos už to bylo velké ve Světovém poháru, byť to veřejnost moc nevnímala. A když se to Esterce smolně nepodařilo, tak Zuzka ji byla schopná nahradit, což byl šok. Já jsem byl moc rád, že u toho byl pan prezident, protože viděl, co se všechno může stát. Na jedné straně obrovské neštěstí a zklamání, na druhé straně obrovské překvapení a radost.

Stoprocentně. Já ale pevně doufám, že Esterka neřekla ještě svoje poslední slovo a že nám ještě udělá spoustu radosti. Ovšem je fajn, že máme mladé a že to bude inspirovat další sportovce, že nemusí být úplně nejvíc nadaní a nejlepší na všechny disciplíny, ale stejně ta holka z Liberce má zlato.

Popravdě řečeno, pořád tomu nevěřím, že to Martina myslí vážně. Je ale krásné, že se v rychlobruslení povedlo najít dalšího talenta. Tak pevně doufáme, že budeme prožívat dalších 20 úspěšných let s Metodějem Jílkem. Martina je nejenom skvělá sportovkyně, ale taky úžasný člověk, což bylo vidět i na jejím gestu, kdy po zlatém momentu předala žezlo Metodějovi.

Že jako postavíme zase další halu? Ne, vážně: já v to pevně doufám. Myslím si, že bychom si to zasloužili. Ostatně v Polsku skutečně staví už druhou a je vidět, že tam najednou ten sport reprezentuje celá řada lidí. Hala pomůže zájmu.

Česku nechybí jenom rychlobruslařské haly, ale chybí v zásadě úplně všechno, což je katastrofa. Podívejte se, kolik hal mají školy, snad 70 procent má takovou, která moc neodpovídá. To se bavíme o sportu pro všechny a o tom, kde budou vyrůstat další generace. Nedávno Česká unie sportu spočítala, že máme zhruba 60 miliard deficit v opravě a v renovaci sportovních zařízení. Trošku z legrace se vždycky přesunou diskuze na halu Martiny Sáblíkové, ale v reálu na tom nejsme dobře. Když se koukneme na Polsko nebo na Maďarsko, o Německu a Rakousku vůbec nemluvím, tak je to k uzoufání. Z pohledu, jakou máme sportovní infrastrukturu a jaké máme výsledky na olympiádě, tak se nemáme za co stydět.

Úlohou každého předsedy národního olympijského výboru není získat co nejvíc zlatých medailí, ale jednoho dne hostit sportovce z celého světa ve své zemi. Já nemohu říct nic jiného než, že bychom si to přáli. Ale po zkušenostech, kdy jsme se před lety snažili o Prahu, tak to musí chtít celý národ. Musí se shodnout, že to dává smysl, že máme nějaký vyšší cíl, který přesahuje to, že budeme mít jenom plné talíře. Je jedno, jestli je to olympiáda, nebo cesta na Mars. Pokud se na tom národ shodne, tak my budeme první, kteří tomu budou tleskat a budou to podporovat. Máme skvělé organizátory, máme skvělé fanoušky a jsem přesvědčený, že bychom byli schopni takové velké věci. Ale první volná zimní olympiáda je až v roce 2042.

To se nemůžete ptát mě, ale my s Martinem (Doktorem, šéf olympijské výpravy) určitě.

Rezonovalo i téma vyloučeného ukrajinského skeletonisty. Řešili jste to v rámci MOV?

Naše předsedkyně je dvojnásobná olympijská vítězka (Kirsty Coventryová ze Zimbabwe), a když trestáte jakéhokoliv sportovce, tak je to vždycky strašně těžké. Je z Afriky, tohle je do velké míry evropská záležitost, ostatní kolegové to až takovým způsobem neřeší. Vždycky se snažíme za těmi všemi věcmi vidět především sportovce. To je nejdůležitější.

My jsme zavázáni usnesením pléna Českého olympijského výboru, že dokud neskončí konflikt, tak chceme, aby status quo byl tak, jak to je. Tedy neúčast ruských sportovců, abych to řekl jasně. To mě zavazuje. Dokud neskončí konflikt, tak se nic určitě nezmění.

Hodně se už změnilo, sportovci už smí dávat na sítě nějaké highlighty. Ale tu otázku otočím, protože my jsme si dělali vyhodnocení a absolutně největším hitem celých her je vítězství nizozemské rychlobruslařky Jutty Leerdamové. Ona má snoubence Jakea Paula, který je velký influencer, a on udělal obrovskou vlnu pro lidi, kteří o olympiádě ani nevěděli. Pro generaci Z to byl ohromný příběh a zbořilo to celý internet. Ty věci nejsou vždycky jenom o top sportu, o brankách, bodech, vteřinách.