Článek
Oheň vyhasl, pořadatelé rozebrali část sportovišť i infrastruktury, které nebudou využity pro paralympiádu. Na hry v Pekingu tak zůstanou jen vzpomínky. Jaké jsou ty mé nejsilnější?
Zima. Vím, je to trochu povrchní, ale rozhodně nejintenzivnější zážitek. V horských oblastech teplota pravidelně klesala k minus patnácti, pocitově ještě níže. Navlečení jako medvědi, přesto prokřehlí, jsme hledali místa, kde se aspoň na chvíli zahřát.
Ester. Postupem času převáží ty sportovní reminiscence a v nich po všech stránkách výjimečná osobnost Ester Ledecké. Zažili jsme tu několik jejích tváří: dominantní (na snowboardu), zarputile bojující (po chybě ve sjezdu) i bolestivou (po kombinaci).
Ester Ledecká se zlatou medailí z paralelního obřího slalomu na snowboardu.
Bublina. Tři týdny s respirátorem kromě spaní a jídla, každý den před snídaní testy, důsledné dodržování odstupů, dezinfekce všeho. Některá opatření proti covidu působila až úsměvně, ale svůj cíl splnila. V závěru her už ze 70 000 testů denně nevycházel žádný pozitivní.
Vstřícnost. Podle vzorku dobrovolníků vybraných na akci, která má Čínu prezentovat v co nejlepším světle, si nejde udělat představu o celé zemi. Ale je třeba říct, že lidé, s nimiž jsme tu přicházeli do kontaktu, byli vstřícní, usměvaví a vždy se snažili pomoct.
Doprava. A její různé podoby. Vyklizený terminál hlavního letiště pro účastníky olympiády. Rychlovlak ženoucí se z Pekingu do hor rychlostí 350 km/h. I řidiči autobusů, kteří na čerstvém sněhu zkoušeli předjíždění jak v počítačové hře, radši jsem se držel sedačky.
