Článek
Za záchranu života byl Jurka spolu s kolegou Josefem Balcarem a fyzioterapeutem Petrem Valentou oceněn při předávání cen Českého klubu fair play.
Jak se nešťastná událost během turnaje Grand Prix seběhla?
Není to nic, na co bych rád vzpomínal. Ale před turnajem jsme se domlouvali s panem předsedou i trenérem reprezentace, kdo kde bude v té obrovské hale, která je největší zastřešená na světě. Nejbližší lidé byli daleko od nás a najednou na mě ležel pan předseda. Seběhlo se to strašně rychle, i když už prý u snídaně byly patrné nějaké náznaky problému, ale to člověku nedojde. V tu nešťastnou chvíli jsem byl naštěstí na správném místě, i když v ten moment jste odzbrojení, z toho člověka nedostanete ani slovo.
Rychle jste volali o pomoc, nebo jste rovnou začali se záchranou?
Začal jsem vykonávat první pomoc. Zajímavé bylo, že tam stál nějaký zahraniční fotograf, co obcházel halu a fotil ji. Volal jsem, ať jde pomoct, on ukázal na sebe, podíval se nechápavě kolem sebe a běžel pryč. Ne pro pomoc, ale z haly pryč a už jsme ho neviděli. To je šílené, jak dokáží lidé reagovat. Pak jsem začal hystericky křičet, až se podívali nahoru záchranáři, ale museli k nám přes celou halu s nosítky. Diagnóza byla prasklá tepna, muselo se to vypalovat, těžká operace, aniž bych chtěl zacházet do detailů. Ale zásadních prý bylo těch prvních 90 sekund, jinak už by byly některé věci nevratné. Takže klíčové byly chvíle, kdy na mě spadnul a museli jsme ho vyprostit z těch sedaček.
Z kurzů první pomoci jste si tedy vybavil, jak zahájit masáž srdce?
Naštěstí jsem to měl někde v hlavě. Nejdřív jsem u ní asistoval, pak už přišli doktoři a Pepa Balcar, který je student medicíny. Potom si ho převzali profesionálové se sanitkou. Nedovedu si představit, kdyby tam s ním seděl nějaký třeba mladý kluk, který nemá žádnou zkušenost, začal by panikařit, nedej bože někam odběhl, protože lidé pod tlakem dělají různé věci. Ale v šermu jsme schopni si všichni pomoct a nejsme si lhostejní.
Co byste tedy vzkázal lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci?
Že musejí konat. Ne spoléhat na to, že to udělá někdo jiný. Dovedu si představit, že někdo pokrčí rameny, že se ho to netýká. Stejně tak, když je nehoda, musím zastavit, když babička spadne, tak jí pomoct.
Jak se vám po takovém zážitku dařilo soustředit na samotný šerm?
Pořád se mi ta vzpomínka vybavuje, ale tam se mi paradoxně dařilo, když jsem skončil šestý. Jak šel šerm úplně bokem, tak mě to oprostilo od těch sportovních starostí, protože jsme se jen strachovali o pana Kubištu. Oni nám tam říkali, že nepřežije, tak jsem volal na svaz, ať se připraví na nejhorší a převoz těla. Naštěstí to dobře dopadlo, nejsou žádné trvalé následky, ale ta rychlost reakce je strašně důležitá. To je i můj vzkaz lidem: ať nejsou lhostejní.
