Článek
Skutečně by na sportovní infrastrukturu mohly obce získat v období 2028 až 2034 až deset miliard korun ročně z evropských fondů?
Ano, mohly by. Je to velký průlom. Ta snaha tu byla už v minulosti, ale neúspěšná. Já si to vytkl jako jeden z cílů, za nímž jsem intenzivně šel. Ještě není hotovo, ta východiska a priority si stát musí obhájit před Evropskou komisí a finální plán by měla vláda schvalovat v lednu 2028. Musíme se o to ještě přičinit, studoval jsem příklady jiných zemí, ale nemůžeme ten účel užití podpory okopírovat, protože doba je jinde. Už nám nikdo nepovolí stavět národní stadiony, jako tomu bylo v Polsku nebo Maďarsku. Od začátku jsem cílil na města a obce, aby mohly jako zřizovatelé škol a vlastníci sportovišť rozšiřovat a obnovovat infrastrukturu. Věřím, že ty evropské peníze můžou generovat ještě další zdroje, protože zastupitelům se daleko lépe rozhoduje, když vědí, že nemusí zaplatit celou částku.
Proč stát podle vás nevyužíval na rozdíl od jiných zemí tuto možnost už dříve?
V první řadě jde o politickou vůli, kdy musí být sport a sportovní infrastruktura v povědomí politiků jako jeden ze strategických nástrojů. To teď nastalo. Záměr podpořil ministr sportu, ministerstvo školství a ministerstvo místního rozvoje. Sport má poměrně široké zastoupení ve vládním programu i jako nástroj zdravotní prevence a odolnosti. A další faktor je, že ta infrastruktura se skutečně sype, mnohdy je už ve stavu na zbourání, přitom v zemích kolem nás je vidět, že s tím něco dělat jde. A když národní priority mají řešit národní průšvihy, jaký máme v této oblasti větší?
Program se ale nebude týkat velkých staveb a areálů typu Národního sportovního centra v Nymburce.
Ta infrastruktura má být zaměřena na co nejširší okruh obyvatel. Centra jako Nymburk jsou zaměřena na přípravu státní reprezentace a talentované mládeže, kde by se mělo trénovat podle nejnovějších poznatků, k dispozici má být kompletní lékařská podpora. Tam šanci na evropské peníze nevidím.
Jenže zatím se jich nedostává ani od českého státu. Po představení projektu rekonstrukce chátrajícího centra v Nymburce za minulé vlády byly tyto plány pozastaveny. Ministr sportu Šťastný v dopise České unii sportu uvedl, že Národní sportovní agentura nemá na obnovu areálu peníze a ministerstva mohou investovat jen do vlastního majetku. Schyluje se tedy k odprodeji centra státu?
Primárně jsme připravovali variantu, že budeme stavebníky my. K tomu jsme byli v roce 2023 státem vyzváni a jsme připraveni, máme všechna povolení i dokumentaci. Věděli jsme, že existuje limit povolené veřejné podpory státu do cizího majetku kolem 840 milionů korun a u vyšší částky musí stát žádat v Bruselu o souhlas. Jedna z alternativ, jak tuto překážku obejít, by byla investice státu do vlastního majetku, kde stát má volné ruce. Toho se pan ministr chytil, začal myšlenku rozvíjet a nabídl tuhle cestu. Náš výkonný výbor schválil vstupní podmínky, za nichž by se tato varianta mohla uskutečnit. Není to tedy úplně nová varianta.
Co od státu požadujete? Záruky, že k investici skutečně dojde a Nymburk bude i pod ministerstvem obrany sloužit všem reprezentacím?
Zatím máme příslib, který byl obsažen už v dopise od pana ministra, že stát má zájem zachovat Nymburk pro vrcholový sport a nabízí toto řešení.
Na kolik odhadujete cenu centra v Nymburce?
Vstupní cenu určí samozřejmě znalecký posudek. Jsou tam rozsáhlé pozemky a spousta nemovitého majetku různého stáří, budovy ze 60. let i novější, zrekonstruovaný bazén i nové technologie. Bavíme se při konzervativním odhadu určitě o vyšších stovkách milionů, spíše blízko k miliardě korun.
Může podobný osud potkat bazén v Podolí, který České unii sportu rovněž patří, a i zde budou další investice časem nezbytné?
Podolí má trochu jiný charakter. Jako areál pro plavecké sporty se zázemím tribun je v Česku jedinečné. Podmínky mezinárodní plavecké federace pro závody se zpřísňují, my se jim snažíme přiblížit, ale bude záležet, jestli v Česku vyrostou další podobné areály. Pokud ne, má smysl, abychom si Podolí drželi, protože objem těch potřebných investic je oproti Nymburku nesrovnatelně menší. Navíc u Podolí pomáhá komerční činnost, zatímco u Nymburka ten potenciál takový není v šedesát let starých ubytovacích zařízeních.
Podobně jsou na tom centra v Harrachově nebo Račicích. Samy na sebe také nevydělají a nezdá se, že by se v dohledné době dočkaly podobné investice jako třeba areál v Novém Městě na Moravě…
Tato dvě centra nemůžou žít z komerce, a pokud stát chce mít nějakou sportovní reprezentaci, bez jeho podpory to nejde. Letos poprvé nebyl vyplacen program na provoz a údržbu národních sportovních center, kterých je sedm, což se ale nejvíc dotýká právě Račic či Harrachova. A byť se o vyplacení snažím jednat s předsedou Národní sportovní agentury, zatím tam tu politickou vůli necítím.
Problémy ale mají i malé kluby a oddíly, podle průzkumu ČUS jich pětina zvažuje přesun vlastněných sportovišť pod obce a města. Je to podle vás logická cesta?
Určitě, to číslo bude podle mě ještě narůstat. Když stát ta sportoviště umožnil v minulosti převést do vlastnictví klubů, bylo to dobře, protože se zachovala pro sport. Ale byla o třicet let mladší než dnes, funkcionáři byli plní energie a očekávání. Samosprávy na provoz sportovišť i nadále prostředky dávaly, jenže pak státní program na ministerstvu školství zanikl a dnes jsou sportoviště klubů na hraně životnosti, potýkají se s udržitelností, energetickou náročností či hygienickými podmínkami. A i děti a jejich rodiče mají nějaké požadavky na to, v jakém prostředí chtějí sportovat. Náš průzkum ukázal, že nikdo nechce dělat předsedy klubů, zůstávají tam lidé ve vyšším, často důchodovém věku, kteří už nemají síly a ani možnosti se věnovat obnově.
Budou ale města a obce chtít sportoviště zpět? Pro rozpočty to bude další zátěž.
Jsou v různém ekonomickém cyklu. Některá města si to budou moct dovolit, jiná ne. Ale v západní Evropě je naprosto běžné, že sportoviště jsou součástí vybavenosti měst a obcí. A je to další argument, proč by města a obce měly mít nárok využívat i evropské zdroje na tuto infrastrukturu.
Vraťme se ještě na celostátní úroveň. Podle návrhu rozpočtu by stát přes Národní sportovní agenturu měl dát do sportu v roce 2027 8,43 miliardy korun. Je to pro vás zklamání s ohledem na minulá vyjádření i vládních politiků, jak by výdaje do sportu měly růst? Takové navýšení sotva pokryje inflaci.
Určitě to je zklamání. Chápal jsem, že v prvním roce vlády nebylo možné ho vystřelit, a už deficit rozpočtu na letošní rok byl poměrně vysoký. Ale protože plán vlády v oblasti sportu je ambiciózní, předpokládal jsem, že tomu přizpůsobí i postupné navyšování rozpočtu v tomto segmentu, aby mohla vláda svým závazkům dostát. Pokud máme mít výkonnou a zdravou generaci do příštích dekád, musíme se věnovat jejímu vývoji a prevenci, kde je pohyb a sport zásadní. Měl jsem za to, že výdaj tří nebo čtyř miliard navíc, aby tu byl dostatek trenérů a infrastruktury pro dostupnější pohyb, stát zajistí. Ubývá dobrovolníků, za všechno je třeba poskytovat aspoň částečné kompenzace a odměny, a to tenhle rozpočet neumožní. Sport tak bude dál stagnovat, neposuneme se, dobrovolníky budeme ztrácet.
Jak tedy vnímáte zřízení pozice ministra sportu? Sportovní prostředí po něm dlouho volalo…
Tím, že mám hluboký vhled do problematiky sportu, ty přínosy samozřejmě vidím. Proto jsem i já osobně dělal hodně pro to, aby sport měl zastoupení ve vládě, kde je spojený s prevencí a zdravím, což spolu úzce souvisí a říká to, proč je důležité, aby tam ministr byl. Zcela tu totiž chyběl mezirezortní dialog při vytváření podmínek pro sport, což byla zásadní chyba. Ministr už zjistil prostřednictvím rady vlády a pracovních skupin, které zřídil, že těch témat s přesahem mezi rezorty je zhruba 150. A ministr má pod sebou asi sedm lidí, kteří to nemůžou absolutně zvládnout.
Takže dalším krokem by mělo být samostatné ministerstvo?
Bylo by to naprosto logické. Nestačí jen dotační agentura, ale úřad, který bude navrhovat, vyjednávat a kontrolovat nastavení podmínek sportu se všemi dalšími zákony spadajícími pod jiné rezorty, ať je to práce a sociální věci, finance, místní rozvoj, průmysl, doprava, zemědělství… Úřad by nabídl i vysoce odborné pozice pro sportovní specialisty.
Ministr Boris Šťastný toho tedy podle vás pro sport víc dělat nemůže?
Cením si, že na vše reaguje. Vím, že v některých zákonech se již sport objevuje, když by pro něj dříve nikdo ruku nezvedl. Má tah na bránu, obdivuhodně široký záběr a zaujetí pro sport, ale má na něj málo času i lidí. Ještě nestačil načíst všechny detaily sportu, ale stále se v tom posouvá. Věřím, že nový zákon pro sport, vznik ministerstva a posílení financování sportu, včetně investic do obecních sportovišť z Evropské unie, nepustí z ruky. Dobrovolní trenéři a všichni funkcionáři, kteří dávají sportu svůj život, si zaslouží někoho, kdo by je na vládní úrovni zastupoval a vnímal jejich záslužnou práci. To očekávají a snad se toho dočkají.
