Článek
Co vám proběhlo hlavou v cíli nedělního finále na pět kilometrů?
Nejdřív mi projelo hlavou to, jak strašně těžká to byla pětka, protože vítr je fakt šílenej. Také led byl hodně měkký, zůstávala na něm voda, takže se opravdu muselo makat víc než kdy jindy. Navíc brusle mi kvůli tomu připadaly takové potrhané, nebyly moc ostré, což bylo stále víc znát. Posledních pět kol jsem strašně trpěla. Ale naštěstí to dopadlo dobře.
Vypadalo to ale, že jste jela s obrovskou lehkostí?
Zdání klame, protože to byl opravdu hodně těžký závod.
Pětku jste jela s kamarádkou Claudií Pechsteinovou. Byla to výhoda?
Moje největší soupeřka Ireen Wüstová z Nizozemska jela přede mnou. Znala jsem její čas. A že jsem jela s Pechy, to mi určitě pomohlo. Akorát mně strašně překvapilo, jak rychle rozjela první dvoustovku. Ale pak to bylo dobré.
Stanovili jste s trenérem Novákem speciální taktiku pro závěrečnou jízdu?
Bylo důležité si uhlídat čas Ireen, která by na mě ale musela najet čtyři vteřiny. Pochopitelně jsem si musela pohlídat i Claudii, aby byla pokud možno za mnou.
Kdy jste začala věřit, že titul je doma?
Když mi trenér řekl, že mám třináct vteřin náskok. Pak jsem si říkala, že i kdybych upadla a rychle se zvedla, asi bych závod ještě zvládla na zlato.
Vnímala jste průběžně svůj čas?
Trenér mi ho hlásil, hlavně rozestup vteřin. Snažila jsem se jet, co to dalo. Nekoukala jsem doleva, doprava, prostě jsem si říkala, že musím jet.
Bolel šampionát v Budapešti víc fyzicky nebo psychicky?
Ze začátku určitě psychicky a pak spíš fyzicky.
Rychlobruslařka Martina Sáblíkováfoto: Reuters/Laszlo Balogh
S dosaženým časem jste byla spokojená?
Dejme tomu, že ano. Poslední tři kola jsem ale měla problémy s technikou. Pořád jsem si opakovala, že se musím odrážet pořád do stran.
Co jste si říkali v cíli s Claudií Pechsteinovou?
Jak to bylo hodně těžké. Na víc jsme neměly síly. Pak jsem jí gratulovala ke druhému místu.
Otevřená a navíc větrná dráha stojí asi mnohem víc sil než hala...
To rozhodně a o hodně.
Získala jste svoje čtvrté evropské zlato. Dají se nějak srovnat?
Žádné dva velké závody nejsou stejné, takže určitě se to srovnat nedá. Ale třeba budapešťská pětka byla obrovsky těžká pro všechny. Gratuluju všem, co tady jeli pětku a mužům, kteří jeli desítku, že dorazili do cíle.
Splnila jste první úkol sezony, berete to tak?
Dá se to tak říct.
Když se ohlédnete za těmi čtyřmi zlatými medailemi. Co se vám vybaví?
V Collalbu 2007 to bylo překvapení, musela jsem najet dvanáct sekund. Bylo to první evropské zlato. V Hammaru 2010 byla strašná zima, namrzaly mi řasy. Bylo to před olympiádou, povedla se mi tam pětistovka. Loni v Collalbu jsem měla problémy s třísly, ale jinak to bylo pohádkové, jelo se mi dobře. A letošní Budapešť se zapíše tím hrozným větrem, nepovedenou pětistovkou, ale i poučením, že na otevřeném oválu není nic předem rozhodnuté.
Jak jste se za zlato odměnila?
Šla jsem si brzy lehnout.
Medaile sbíráte jak na běžícím pásu. Co je tou motivací, která vás žene stále dopředu? Stupně vítězů, fanoušci, vidina neporazitelnosti?
Všechno. Když nastupujete na start, ať jedete s kýmkoliv, nechcete prohrát a chcete na té dráze nechat všechno. A pak když slyšíte povzbuzování od fanoušků i od členů týmu, tak vás to hecuje. Kolikrát si pak sáhnete někam, kde ani nevíte, že ještě nějaké síly máte.
Přijde teď čas na odpočinek?
Spíš zase trénink na další závody a ten nebývá lehký.
Na mistrovství světa v Heerenveenu vás čeká velmi silná Kanaďanka Nesbittová, bude to těžší?
Bude to těžší, a o hodně. Ona na mne bude mít obrovský náskok po pětistovce. Navíc nejlépe ze všech umí patnáctistovku. Dobře jede i trojku. V Heerenveenu se na mne připraví i další soupeřky. Bude obtížné se probojovat vůbec na stupně vítězů.
