Článek
Kůrková v nabité konkurenci na pražských závodech obsadila šesté místo. Její soupeřky přitom byly v některých případech až o dvacet let mladší. Domácí kulturistku to však nezastavuje. Jde si vlastní cestou a své dosavadní úsilí chce naplno zúročit příští rok na Olympii, kam si vybojovala účast díky květnovému triumfu na závodech ve Španělsku.
Martino, jaké pro vás bylo závodit na domácí půdě v konkurenci profesionálek bez ohledu na věk?
Bylo to hodně těžké, v kategorii Open mám problém s hlavou. Účast jsem původně vůbec neplánovala, protože jsem se teprve nedávno vrátila z Pittsburghu. Nakonec mě ale kouč přesvědčil, abychom do toho šli. Před příštím rokem, kdy nás čeká Olympia, potřebujeme závodit. Ale ano, je to neuvěřitelný pocit, který ani nedokážu popsat. V mém věku je to po psychické stránce opravdu náročné.
Je vám 46 let a na soutěžích se utkáváte i se závodnicemi, které jsou o generaci mladší.
To je na tom právě to neuvěřitelné. Jsem šťastná, že moje tělo takhle funguje a že jsem po rodičích zdědila dobrou genetiku. To samé platí i o mém mladistvém vzhledu. Každý rok jsem vděčná za to, že tělo zvládá každou soutěž, protože nevím, co bude za půl roku. To v tomto věku nemůžete nikdy vědět.
Na Olympii 2027 jste se kvalifikovala v kategorii Masters (40 a více let). Jak bude vypadat vaše příprava?
Ještě nás čekají závody v Košicích a Portugalsku, potom si určitě dopřeji odpočinek. Já to sice příliš nerozlišuji, protože moje dieta vlastně ani dietou není. Nepodstupuji žádné extrémy a klidně se můžu rozhodnout, že za šest týdnů půjdu na závody. Tělo ale určitě potřebuje regeneraci, zvlášť když mám fyzicky náročnou práci. Před Olympií pak budeme chtít absolvovat ještě jednu nebo dvě soutěže, abychom doladili formu.
Co děláte za práci?
Pracuji jako fyzioterapeutka. Věnuji se lidem se skoliózami a problémy s ploténkami, provádím různé terapie a mobilizace. Občas je to dost náročné.
Říkáte, že vaše dieta vlastně ani není dietou. Musíte se v něčem výrazně omezovat?
Samozřejmě. Jím čistě po celý rok, ale nemám potřebu zařazovat takzvané cheat meals, protože můj denní příjem dosahuje až 3 500 kalorií. Zrovna jsme se tomu smáli s Pavlem Beranem, který přijímá 240 gramů sacharidů denně, zatímco já jich mám 260. Díky tomu, že nemám hlad a příjem mám stabilní, zvládám přípravu na závody úplně v pohodě.
Ke kulturistice jste se dostala až v 38 letech. Co vás k ní přivedlo?
Tenhle sport se mi vždycky líbil. Má své kouzlo a disciplínu mám v sobě zakořeněnou už od dětství. Oba moji rodiče jsou lékaři. Lidské tělo mě vždycky zajímalo a kulturistika je mi i z tohoto důvodu blízká. A proč až tak pozdě? Měla jsem dceru, kterou jsem vychovávala sama. Kulturistika vyžaduje dvousetprocentní nasazení. Nejdřív jsem se chtěla naplno věnovat jí (dceři) a vyprovodit ji z batolecího věku. Teprve potom jsem si mohla dovolit začít se sportu věnovat naplno.
Slovenský kulturista Michal Križánek slavil v Praze vítězství. Životní výsledek vybojoval Pavel Beran.Video: Sport.cz
Jaké to je, když se vám dostává uznání za formu a výkony, které předvádíte i v konkurenci výrazně mladších soupeřek?
Gratuloval mi i můj první trenér z NPC. Co se týče rodiny, dcera je teď tady se mnou. Žije v tom se mnou. Máme kamarádský vztah, takže samozřejmě byla šťastná.
Jak dlouho byste chtěla v kulturistice ještě pokračovat? Máte nějaké vzory, které vás inspirují a motivují do dalších let?
Vzor asi nemám žádný. Někdy to jde, někdy ne. Teď jsem se ale přesvědčila, že to jde, a dokud mi bude tělo sloužit a kůže bude pevná, chci závodit dál. Až uvidím, že už to není ono, budu to muset s pokorou přijmout.
Příští rok vás čeká Olympia. To je asi ten největší vrchol, kterého může kulturistka dosáhnout, že?
Víc už asi není. Pro mě je to splněný sen.
