Nemám bič, kterým bych nad hráči práskal, říká Moták. A ptá se, jestli má cenu na ně řvát

Působí jako velký kliďas, s brýlemi a delšími upravenými vlasy spíš připomíná univerzitního profesora umění.

„Já ale umím křičet. Jen se sám sebe ptám, jestli má cenu řvát a rozkopávat koše. V určitém momentu ano, najednou hráči zpozorní a řeknou si: Aha! Někdy taková facka pomůže, ale nemyslím si, že z dlouhodobého hlediska má řvaní výsledek a účel. Všichni přece děláme maximum pro to, abychom byli nejlepší. Takže se mi spíš líbí vysvětlovaní, proč jsi šel někam, kde jsi neměl být. A příště už tam nechoď. Účelem je dostat z hráče po dobrém to nejlepší, co umí,“ vysvětluje Moták svou trenérskou filosofii.

Zároveň hráče bere jako partnery, spolupracovníky, nejsou pro něj v týmové hierarchii extra podřízení. „Jdeme za jedním cílem. To není tak, že mám nějaký bič a práskám, že to budou dělat podle Motáka. Že přijdu do Třince a celou obranu vám změním. Ne!“

Vnímá se za trenéra demokrata, byť i jemu se občas do hlavy vkradou myšlenky, jestli není až příliš měkký. Jenže v Třinci, který stojí na zkušených personách, by nejspíš diktátorství bylo cestou do záhuby. „Dokážu přijmout cizí názor. A to nejen v práci, ale i doma.“

Byla-li zmínka o profesoru umění, tak Moták k němu má skutečně blízko. Je milovníkem hudby, ještě v době svého olomouckého angažmá pouštěl v kabině hráčům části Verdiho opery Nabucco. S manželkou jsou častými návštěvníky muzikálů i ostravské Janáčkovy filharmonie. A netají se, že i on sám umí krásně zpívat. V kabině prý takhle naposledy zapěl loni na Vánoce, když si při tradiční besídce hráči rozdávají dárky. „Nováčci musí zpívat koledy a já byl v Třinci nováček. A bylo vidět, že jsem v  refrénech klukům hodně pomohl,“ usmívá se.

Tak kdo ví, jestli Oceláři na jaře získají pátý titul, třeba nějaký song vystřihne i přímo na ledě Werk Arény.