Článek
„Myslel jsem si, že začátek bude lehčí. Největším problémem bylo odloučení od rodiny, tehdy mi bylo šestnáct. A také jazyk. Učil jsem se italštinu dva měsíce před odjezdem, ale když jsem dorazil do Bergama, bylo mi to skoro k ničemu. Pomohlo mi, že v akademii bylo víc cizinců, bavili jsme se anglicky. Naučil jsem se tedy dvě řeči. Celkově mi to dalo hodně, včetně osamostatnění se,“ vzpomíná Heidenreich.
V mládežnických týmech bývalo běžně třicet hráčů, pral se tedy s velkou konkurencí. I to ho posouvalo kvalitativně výš. „Tréninky měly obrovskou intenzitu, pro trenéra bylo složité vybrat základní sestavu. Byl jsem konfrontovaný se skvělými hráči, kteří nyní hrají italskou ligu,“ říká 23letý obránce.
Do A-týmu se mu nepodařilo probojovat, proto se v roce 2020 vydal na hostování do Teplic. Po intermezzu v italském Spalu působil v Jablonci, letos v létě ho z Bergama vykoupil Hradec Králové. Nakolik se náplň práce stopera liší v Itálii a v Česku?
„V Atalantě měl na starosti nás, obránce, legenda klubu Gianpaolo Bellini. Pilovali jsme dlouhé míče, spolupráci v obranné čtyřce. Taktikou se v Itálii zabývají daleko víc než v Česku. Celkově jsme chtěli držet míč, už od gólmana, my obránci jsme hledali průnikové přihrávky. V Česku tento styl záleží trenér od trenéra. Například pan Horejš v Jablonci po nás přesně tohle chtěl,“ tvrdí Heidenreich, který si musel na českou ligu nějaký čas navyknout.
„V Itálii si tým v zápase chvilku odpočine, tady se hraje víc nahoru dolů, je to víc přímočaré. V Česku je obecně míň kombinace a víc dlouhých míčů. Itálie, to jsou zase víc šachy,“ dodává obránce Votroků.
